Pohlavní identita

8. října 2017 v 16:57 | Weiler |  Random rant
Nevím, čím to je, že mi stále častěji youtube doporučuje videa na téma zastoupení menšin v nejrůznějších aspektech našeho života. Možná to bude tím, že krom literatury neztrácím čas raději s ničím, než s videohrami a popkulturou, a právě přes ty se pak dostávám k debatám o validitě takového zastoupení. Po zhruba jednom tisíci let, kdy přes 90 % zajímavých postav byli bílí muži, je zřejmě poměrně nezvyk, že se hrdiny naší fikce stávají i ženy, nebo muži černoši, nebo (nedejbože!) černošky. Někteří jsou náhlostí této změny v diverzitě postav natolik zaskočeni, že za ní vidí spiknutí takzvaných SJW - bojovnic a bojovníků za rovnoprávnost, co zjevně dohlíží na tvorbu veškeré současné fikce, a jakákoliv ženská postava ve Star Wars nebo černoch v Marvelovkách je jejich práce. Nevím sice, kdo je financuje, jestli komise Evropský unie či illumináti, jejich vliv je ale značný.

Mohu jen doufat, že většina z vás je ušetřena vědomí o patetické internetové válce feministek třetí vlny a červenopilulkářů, v těchhle bojích se však často probírá i téma, které má mnohem dalekosáhlejší důsledky, než je potenciální existence dalšího meme videa. Jde o téma genderové identity. A ne, že by se i tohle téma obešlo bez trošky té hloupé internetové srandy, e.g. věděli jste, že existuje něco mezi 36 až 76 pohlavími? Ale začíná to u diskuze o přístupu na veřejné záchodky, a končí u zákazu vstoupit do Armády Spojených států amerických. A v jádru tohodle problému je dvojice nelehkých otázek - co to znamená být muž? Co znamená být žena?

Říkám, že jsou to nelehké otázky, ale pro spoustu z vás nejspíš budou směšně triviální. A pokud budou, stojí za tím dvě věci - vaše mentální pohlaví se shoduje s vaším biologickým, a nikdy jste se nad rozdílem těch dvou nezamysleli. A to je možná ta největší překážka, když dojde na diskuze ohledně zařazení transsexuálních lidí do společnosti. Je velmi pravděpodobné, že o transsexuálech jste v životě již slyšeli. Kolik z vás ale ví, co je to generová dysforie? Zapamatujte si tuhle otázku. Doslovně - vrátím se k ní. A neznáte-li ten termín, tak si ho negooglete. Jednak vám ho v článku ještě rád osvětlím. Ale hlavně byste si zkazili následující odstavec, ve kterém se vrátím k té původní dvojici otázek. Totiž jak se pozná muž a žena.

Právě transsexuálové nám to komplikují, že? Jinak by bylo tak snadné říci, že chlap má párek a dvě vejce, zatímco žena má něco, pro co mi žádný eufemismus nikdy nepřišel dost eufemistický. Jenže my jsme poněkud složitější primáti, kterým se do toho biologického aspektu člověčenství plete hlavně aspekt společenský. Když se nám píše M/F do občanky, je to sice motivováno hlavně biologicky, jinak ale s pohlavím interagujeme převážně na abstraktní úrovni. Chodíme s chlapama na fotbal a s ženskýma na kafe. Kluci nebrečej, zatímco holky nemluví sprostě, i když jim v tom jejich fyzické predispozice nijak nezabraňují. Když pak urazíte muže slovem 'dámička', jen těžko se ho dotkne, že by tím někdo naznačoval chybějící chromozom Y.

Snažím se tímhle říct, že naše pohlaví je převážně sociální konstrukt? No - určitě je to jedna z věcí, na kterou jsem poprvé pomyslel, když jsem se snažil vyrovnat s tím, že existují lidé, kteří se cítí být opačným pohlavím, než jakým jsou anatomicky. V téhle domněnce, která se zdá být na první pohled tak logická, jsem žil tááák dlouho, a ta posléze zapříčinila, že jsem transsexualitu stále moc nechápal. Nechápal jsem ji, protože jsem sám nikdy nepociťoval silnou příslušnost k mému pohlaví. Nebaví mě fotbal, nevyznám se v autech, nechodím doma jen v trenclích. Chodím sice do hospody na pivo, ale někdy s velkým přemáháním. Videohry sice hraju nezdravě moc, ale nikdy jsem na žádné z nich neviděl nic výhradně klučičího. Naopak mě potom štve, že mám jen dva páry bot, a jsou trička, s kterými je prostě nesladím. Není výjimkou, abych v koupelně trávil víc času, než obě ženské, co se mnou bydlí. A mám svoje oblíbený romantický komedie.

Jestli jsem si kdy myslel, že muži a ženy maj zcela odlišný světy, je to tak dávno, že už si to ani nepamatuju. Potkal jsem obou hodně, a nic mě nepřesvědčilo, že by půlka byla z Marsu a druhá z Venuše. Jsem občas tak přehnaně progresivní, že bych ženský s klidným svědomím povolával do armády, a chlapy nechal rodit děti. Proto jsem nikdy nechápal, co donutí transsexuála podstoupit celou tu chirurgickou noční můru, aby se nechal přeoperovat. Naivně jsem si myslel, že ve chvíli, kdy dosáhneme pravé společenské rovnoprávnosti, transsexualita vlastně musí přestat existovat. Jakoby snad transsexuálové byly ženy, co závidí mužům, a chlapi, co si chtěj užívat výsady žen. S tímhle vysvětlením jsem byl vlastně celkem spokojený.

Transsexualita se i u mě setkala s nepochopením, neboť diskuze ohledně transsexuality vždy řešily jen jejich sociální postavení. Transsexuálové otevřeně hovořili o svých životních překážkách, ale nikdy jsem se od nich pořádně nedozvěděl, jaké to prostě je být trans. Než jsem si to sám vyhledal, a dozvěděl se o stavu genderové dysforie. Nejlépe ho popsal tento článek. Genderová dysforie je stav, kdy na zcela útrobní úrovni pociťujete neklid a znechucení vaší fyzickou podobou. Je vám bytostně nepříjemné, když vás někdo oslovuje jako vaše anatomické já. A zprvu nechápete, proč se vás jímá svíravý pocit pokaždé, když se podíváte do zrcadla. Jste zkrátka v konfliktu s vlastním tělem. To je něco, co cissexuál nemůže doopravdy poznat, a může to pro něj tedy být tak těžké pochopit.

Alespoň pro mě rozhodně bylo, neboť se až příliš často oddávám myšlence, že mé já je čistě produktem mého jednání, mé výchovy, mého duševního stavu, a že s mým tělem má krom pudů pramálo společného. Přesto jsem se sám už dávno ubezpečil, že existuje něco fyzického a mimorozumového ohledně mužství a ženství. Ubezpečuje mě v tom například má heterosexualita. To, že se mnou prostě chlap po fyzické stránce nic nedělá. To, že jsem ještě ani jednou nezažil tu samou formu náklonnosti k oběma pohlavím. Tahle stránka mýho života jde úplně mimo mou racionální kontrolu, s kterou se jinak snažím řídit svůj život. Neumím se přemluvit, abych byl na chlapy. Takže chápu, že se člověk nemůže přemluvit, aby byl chlap.

Co se tedy se mnou stalo, když jsem takto prozřel? Uvědomil jsem si, jak je to se mnou a s mou pohlavní identitou. Do nedávna jsem si totiž myslel, že pohlavní identitu nemám nijak vyhraněnou. Respektive že existují dvě moje já. Že ano, po anatomické stránce jsem skutečně muž, ale z hlediska sociálního by mi to mohlo být šumák. Právě proto bylo těžké nahlédnout situaci z úhlu pohledu transsexuála, protože jsem měl vždy za to, že touží výhradně po té opačné sociální roli, a vidí chirurgickou změnu jako jediný způsob, jak ji dosáhnout. Až když jsem se dozvěděl o generové dysforii, došlo mi, že zkrátka nemám se svou pohlavní identitou problém, a proto se může i mně samotnému zdát, že ji nijak nepociťuji. Je to jedna z těch věcí, které jsou tak samozřejmé, že se nad nimi člověk nikdy nezamyslí.

Abych se na závěr trochu vrátil k bouřlivým diskuzím o transsexualitě a jejím místě v naší společnosti - myslím si, že stav generové dysforie by měl být v těchto diskuzích mnohem častěji připomínaný. Většina jejích účastníků jsou totiž lidé, kteří se nikdy sami sebe nemuseli ptát, co znamená být muž či žena.
 

Hlavně, že jste se ohřáli

18. září 2017 v 22:53 | Weiler |  Antisociální komentář
Nevím, jestli na mě a mně podobné bude Bára stejně hrdá, jako byl kdysi Standa, když jsem upozornil na mladou bloggerku, která se snažila přihlásit do soutěže plagiovaný obrázek jako svůj vlastní. Vážně netuším, jestli to bylo tehdy kvůli mně, ale dotyčná si ještě v průběhu soutěže smazala blog, a Standa na mě udělal tytyty, že mu odsud vyháním bloggery. Tehdy jsem si nemyslel, že tu má moje slovo takovou váhu, i přestože pevně věřím v sílu rozumného kritického hlasu. A s takovým hlasem já nehodlám šetřit. Protože zrovna tahle stránka potřebuje kritiku nejen jako sůl, ale i pepř, vodu, přílohu a jakoukoliv další základní složku, která zrovna chybí. Tehdy jsem si takovou věc tedy přímo nemyslel, ale nedávno jsem (během svého učení na závěrečné zkoušky) v rámci četných pauziček občas zabrousil i na blog, sem tam si přečetl článek a ten pak okomentoval. Odkaz na komentář jsem si následně uložil, abych mohl odpovědět na případné reakce. Takto jsem si všimnul smrtící epidemie, jež zde řádí.

Z posledních sedmi článků, které jsem komentoval, se celkem pětkrát už nebylo k čemu vrátit. Buď zmizel článek, nebo zmizel celý blog. Což je myslím dosti alarmující. Někdo nám tu hromadně maže příspěvky! Nerad bych si ovšem myslel, že to jsou samotní jejich autoři. Přece to nejsou taková ublížená děcka, aby se zalekla náhlé vlny kritiky, kteroužto si vysloužili svým zfušovaným psaním. Jistě si již v době vydání článku totiž museli uvědomovat, že dávají něco na odiv veřejnosti. A že na svém blogu povolují veřejné komentáře, přece nemohou nečekat, že se k nim lidé vyjádří. Určitě nespoléhají na to, že většinou si jejich blog čte velmi úzká skupinka lidí, která se tam pravidelně vyskytuje právě, protože je ten blog baví. Věřím, že všichni počítají s tím, že se jejich veřejně umístěný článek kdykoliv může dostat před kohokoliv s přístupem na internet, a že si ho zcela jistě přečte velké množství lidí obzvláště tehdy, je-li přiřazen k tématu týdne či určen jako jeden z článků dne.

Chtěl bych tudíž připomenout ty, již padli za oběť podezřelému moru, který si zjevně obzvláště rád vybírá články, pod kterými se to jen hemží komentáři kritickými, spíše než souhlasnými a pochvalnými. Hned první blog, u kterého jsem tuto nákazu zpozoroval, zmizel komplet celý. Jeho autor se dostal na titulku článkem nazvaným 'Demokracie je pěkně na píču,' ve kterém identifikoval náš politický systém jako hlavní zdroj nesvobody. Sám se ale identifikoval jako anarchokapitalista. Stačilo poznamenat, že jeho vysněný systém je až bláhově utopický, a celý černožlutý blog 'semenosemen' zmizel z internetu beze stopy.

Blog Dark Word naštěstí přežil i výskyt na titulce, přesto vzal za své zde umístěný článek 'Žena za volant nepatří.' V něm si autorka stěžovala na jakési archaické představy o přehnaně patriarchální společnosti, poukazujíc na nerovnost mezi muži a ženami platnou cirka v roce 1960. Co měla společného s bloggerkou, k níž se záhy dostaneme, bylo napadání zkratkovitých, nerealistických postojů, které přestane mít každý soudný člověk nejpozději v sedmnácti letech. Právě to jsme v komentářích napadli. Dark Word je ovšem tím blogem, který mě konečně přesvědčil, že přeci jen i já nejspíš mohu za mazání článků - od téhle autorky jsem si chtěl přečíst víc, a když jsem narazil na článek s názvem 'I want believe,' jako budoucí učitel angličtiny jsem nemohl přehlédnout do očí bijící chybu v názvu. Ačkoliv byl tento článek přes rok starý, do jednoho dne po mém jediném komentáři taktéž zmizel v propadlišti dějin.

Zmiňoval jsem, že bloggerka darkword založila svůj článek na naříkání si nad zhola neautentickými postoji. Takové překrucování pravdy má svůj název - říká se mu straw man. Autorka se začne hádat se slaměným panákem, kterého sama svými protiargumenty vytvořila. Mezi našimi bloggerkami to bohužel není nic výjimečného. Na 'My blog aneb My dear diary…,' nyní již prázdném blogu, jednu chvíli existoval i článek 'Zvrácenost dnešní doby.' V něm autorka trvala na tom, že když dneska vyleze obtloustlá holka na ulici, hned na ni začnou křičet 'bečko.' Říkejte tomu odlišná životní zkušenost, ale za všechna ta léta, co jsem schopnej vnímat okolní svět, jsem v okolí neviděl nikoho! dělat si srandu z obézního člověka do jeho tváře, a už vůbec ne, aby se to stalo mezi dvěma úplně cizíma osobama někde na strýtu. Že se to stává? Nepopírám. Ale tady fanynka Ewy Farné o tom psala, jak kdyby se to v jejích končinách dělo úplně běžně.

No a nakonec tu máme Linu, aneb 'Nelez mi na blog čůračku.' Ta se ptala 'Sakra, kde je rovnost?' když si stěžovala na údajné dávky, které dostane romská matka na své páté dítě poté, co si je na sociálce vydupe, zatímco Lina chudák s hrůzou zjistila, že rodičovské příspěvky pro ni budou děsně nízké. Nebyl jsem jediný, kdo poznamenal, že z ní bude nejspíš zodpovědná matka, když se o budoucnost sebe a svého dítěte začala starat asi tak v pátém měsíci těhotenství… Každopádně se rozhodla nevinit sebe, ani nezodpovědnýho fotra, co ji patrně napustil a vzal kramle, a obula se krom cikánů taky do státu, poslala ho dvěma prostředníky do prdele, a pak jsem jí já přišel sprostej tím, že jsem ji označil za trapnou kačenu. Nesmazala oba články, které jsem jí slovně hodnotil, ale u toho druhého můj komentář odstranila. Pardon - něco! Něco ho odstranilo. Ona to jistě nebyla. Protože stejně jako ostatní jistě přemýšlí, než zmáčkne to oranžové tlačítko 'Hned zveřejnit,' a jistě neřeší kritiku tím, že ji zahrabe.

Lino, jen abych odpověděl na tvůj poslední komentář na mém blogu: raději tu budu mít jeden kvalitní článek za rok, než abych si po sobě svoje plky před zveřejněním ani nepřečetl, nebo je přímo celé kopíroval beze zdroje odjinud. Pro všechny ostatní: čtěte prosím tento článek jako varovné povídání. Zastavte se na chvilku před zveřejněním toho dalšího článku, a zeptejte se sami sebe, jestli by byl kdy důvod ho opět smazat. Zkuste pro svůj blog psát se stejnou závazností, jako byste psali oficiální email učiteli či zaměstnavateli. I pokud pak máte kontroverzní názor, který se u ostatních bloggerů nesetká s uznáním, neměl by nikdy být důvod ho odstranit. Zodpovědná kritika je tu od toho, aby vám pomohla identifikovat vlastní nedostatky. Někdy se sice stane, že napíšete takovou blbost nebetyčnou, až bude sekce komentářů vypadat jako hromadnej výsměch. Přiznám se, že i já často skrývám svou kritiku za přehnaně uštěpačné reakce. Když se na to prostě ale vyserete, přiznáte, že nejen váš článek, váš blog a vaše psaní stojí za hovno - přiznáte, že jste nikdy neměli co říct. S kritikou se člověk nepotýká snadno, ale zdaleka to nejhorší, co můžete udělat, je od ní utíkat.

Kam dál

Reklama