Co srdce nebolí

26. května 2018 v 16:46 | Weiler |  Random rant
Pak sedíš v nonstopu na kraji Prahy a prohlížíš si nabídku Panini, z níž maj určitě sotva čtvrtinu.
V jednu chvíli si povídáš s rezatym týpkem (s kterym se znáš tak krátce, že se vlastně neznáte vůbec) o všem - od tvejch životních snů, přes psychedelika, až po přístupu k životu, jak člověk stárne. Rozumíte si. Na chvilku tě chápe, jako nikdo. Ale ty se celou dobu snažíš upozadit všechny ty signály, že ten charismatickej zrzoun z prostředka Anglie očividně něco má; nebo měl; s holkou, kvůli který jsi tu. A víš v podstatě na tuty, že mezi nima něco musí bejt, protože přece nejsi slepej.
Nejsi si jistej, jestli si máš připadat uboze, nebo utrápeně. Ale vyjde to nastejno. Takže když to všechno vyprchá - včetně tvýho jedinýho smysluplnýho rozhovoru s další živou bytostí za dobrý dva měsíce - jdeš prostě do hajzlu a chceš to zapít.
To se ti nepovede.
Tak místo toho sedíš na lavici před hasičárnou. Viděl jsi ježka, pustil sis Run the Jewels, a snažíš se ze všeho vypsat.
To taky nejde…

Přemýšlel jsem, při ztrátě kterýho z těch dvou hlavních smyslů bych ztratil víc. Kdyby se mi něco stalo, byl bych nešťastnější hluchej nebo slepej? Hm. Bez zraku bych si už nikdy nezahrál další videohru. Vytratila by se mi podstatná část mýho estetickýho vnímání. Už bych se nikdy nemohl potěšit pohledem na tvář a tělo krásnýho člověka. Psaní by se mi značně zkomplikovalo.

Jakožto i řada dalších věcí.

Na druhou stranu - já sotva vydržím čtvrt hodiny ticha. Jak bych to zvládnul po zbytek života? Navždy by utichla hudba, navždy bych neslyšel hlasy a smích lidí, ani odchylky v jejich intonaci, který dokážou prozradit jejich emoce. Ticho by ztratilo svou vzácnost a stalo se nepříjemným každodenním šumem, který nelze ničím vytěsnit. Šlo by na něj jen na chvíli zapomenout.

Asi bych se nakonec vzdal sluchu spíš. Svět jsem vždycky poznával hlavně očima. A jakožto amatérský spisovatel věřím… Ne. Doufám! že tím vizuálním se dá sdělit vše, alespoň v hrubých obrysech. Ale vím, že obraz může být zticha jen, když je na plátně. K obrazu světa zvuk patří. Patří k němu pro mě, protože taková byla má dosavadní zkušenost. Člověk odjakživa hluchý bude mít obraz světa jiný, stejně jako slepec. Nejsou to však obrazy o nic méně pravdivé či snad chudé.

Není pravda, že co člověk nevnímá, pro něj neexistuje. Je spíše převážně na něm, jestli bude k věcem, které nevnímá, lhostejný či nikoliv. Můžete celý život toužit po tom spatřit západ slunce či slyšet tóny varhan. Nebo můžete hledat krásu jen ve věcech, které jsou součástí vašeho vnímání.

Dobrou zprávou je, že ohyzdnost nikdo nehledá. Nepříjemná je jen pro nás, kdo se s ní chtě nechtě potkáváme.

… Sebereš se a jdeš domů. Jdeš zadem, protože je u předního vchodu už tak tři tejdny rozkopaný schodiště. Jinej důvod neni. Ale představ si, že je v baráku někdo, kdo se často kouká z vokna. A je jedno, v jakou denní dobu se domu vracíš, v jakoukoliv hodinu si tě sem tam všimne. Má přehled o svejch sousedech. Kdybys najednou začal chodit zadem pravidelně; a nejen to, vlastně bys vystupoval na jinejch zastávkách a parkoval s autem v jiný ulici; myslel by si tenhle soused, že ses odstěhoval.
Jenže žádnej soused by si tě nevšímal takhle pravidelně. A už vůbec by si o tobě nevyvozoval závěry. Lidi jsou (přirozeně) slepý a hluchý k tomu, co je nezajímá. Je ale možný bejt selektivně nevnímavej i k věcem, který jsou mimo tvou kontrolu? Dá se v tom procvičovat? Trénovat netečnou lhostejnost k věcem, který se ti jinak vkrádaj do myšlenek samy?
Docela bych se to chtěl naučit.
 

Vítejte v Pražské kavárně

19. ledna 2018 v 11:46 | Weiler |  Random rant
Jestli se něco současnému prezidentovi Miloši Zemanovi daří, pak je to krátce a výstižně pojmenovávat propastný rozdíl mezi dvěma vyhraněnými tábory v naší společnosti. Jeho charakteristika je sice hrubě zjednodušující, nemyslím si ale, že by byl původcem tohoto propastného rozdílu, jak to vnímají mnozí. Jestli je, rozhodně není jediným. Nemohou za to ani tolik ostatní podivní pánové typu Okamura či Babiš. Jejich relativní oblíbenost, respektive neoblíbenost, vidím spíše jako symptom. Nejsem si sice jistý čeho, ale takové symptomy se dají sledovat globálně. Ve spojených státech jsou to Trumpovci vs. Clintonovci, Británii rozděluje Brexit, Německo zase Merkelová. U nás je to Pražská kavárna proti vobyčejnejm lidem.

Tenhle rozdíl tady existoval už před Zemanem v úřadu. Pomalu se vyhrocoval a za jeho prezidentování, nejspíš i díky němu, vykulminoval. Miloš ho nicméně jenom pojmenoval, byť z něj před druhým kolem celkem úspěšně těží. Postavil se přitom na stranu přesně těch lidí, o kterých se na Federálním shromáždění v roce 92 vyjadřoval jako o bezmála nesvéprávných. Jaké bylo tehdy téma? Referendum. A jasně, souhlasím, že člověk může svoje názory měnit. Ale je trochu podezřelý, když je mění, jak se mu to hodí podle situace. Od roku 92 jsme viděli v tomto jeho názoru jeden významnej posun - z poslance se stal kandidát na prezidenta v přímé volbě. V roce 1992 to byl poslanec Miloš Zeman, kdo chtěl zabránit lidem rozhodovat referendem. V roce 2018 je to kandidát Miloš Zeman, komu se nelíbí, že poslanecká sněmovna zabraňuje lidem rozhodovat referendem.

O Zemana ale nejde. Jde o tu Kavárnu proti zbytku republiky. Současnej prezidentskej úřad by byl hrozně rád, aby si lidi mysleli, že Praha, a celkově pak i všichni intelektuálové a vysokoškolsky vzdělaní lidé týhle republiky, ostatními občany pohrdají. Že si o všech vesničanech a důchodcích myslíme, jaký jsou to tupý idioti a odpad člověčenství, a že samotnej akt volby Miloše Zemana z nich v našich očích dělá nedotknutelný. Především má ale pojem Pražská kavárna evokovat jednotu - elitní klub, kterej svojí politickou angažovaností pracuje na tom, aby dalšim mladym lidem propagandou vymyl palice, šířil multikulturalismus, a stal se novou oligarchií.

K čemu to pak může vést? Například k procesu zvanému reapropriace. Podobně jako se to stalo tehdy s impresionisty. Louis Leroy ve svém kritickém článku použil označení impresionismus jako zesměšňující, než si ho umělci sami přivlastnili a aktivně ho používali. Vnímám, že něco podobného se teď děje s pojmem Pražská kavárna. Co bylo původně generalizující nálepkou pro kohokoliv, kdo nesouhlasí s kroky Miloše Zemana, se stalo jménem pro skutečně myšlenkově jednotnou část naší populace. Pro většinu kavárenskejch ovšem neplatí, že by na někoho koukali spatra, a že by to byl klub jen pro intelektuální smetánku. Co nás spojuje, je kritický přístup k faktům. A ten se může naučit i vesnickej balík.

Jestli mě teda nějakej volič Miloše Zemana štve, pak je to vždycky jen tím, že buď nevidí celou pravdu o současném prezidentovi, odmítá ji vidět, nebo mu tato pravda nevadí. Je zároveň fakt, že všechny voliče, kteří tu pravdu vidět nechtějí, nebo kterým nevadí, bez většího rozmyslu odsuzuji. To jsou lidé, kteří si udělali názor dávno, a jsou buď křiví, nebo zabednění. Nevěřím, že ale tvoří většinu voličů Miloše Zemana, nebo nedejbože většinu státu. Ti, co si myslí, že pan Zeman je na straně těch poctivejch, pracovitejch lidí, chrání nás před muslimskou hrozbou a říká věci tak, jak jsou, jsou sice hloupí, ale není to důvod dělat si z nich nepřátele. Mylně si vykládaj protizemanovské názory jako organizovanou štvavou kampaň a Zemanovy prohřešky jsou pro ně chyby lidské. Nebo se prostě jen momentálně obávají Drahoše. V lepším případě toho, že by se mohl stát loutkou v rukou sponzorů a rádců, v horším případě toho, že je to vítač.

Jejich úsudek podle mě není správný. Není to ovšem proto, že bych je považoval za imbecily. Je to proto, že vychází z mylných předpokladů a nesmyslných pohnutek. Příkladem může být tady Jitka, která fandí Zemanovi už jen proto, že se do něj Drahoš po prvním kole obul. Že si ale Zeman bere do huby kdekoho (a jmenovitě třeba dávno zesnulého pana Peroutku) zjevně blaženě ignoruje. Ringo Čechovi je snáze odpustit, protože je to Zemanův kamarád, ale i tak je směšné slyšet, jak hned v druhé minutě tohoto rozhovoru demonstruje prezidentovu vzdělanost naprosto scestným tvrzením, že současný dalajláma odmítal zrušení otroctví. I kdyby tento neověřitelný dalajlámův postoj byl pravdivý - jak to s Tibetem a otroctvím ještě do roku 1959 bylo, si můžete přečíst zde nebo zde.

Pro mě tedy být členem Pražské kavárny znamená prostě koukat se na věci kriticky a v souvislostech. Nehodlám si členství v kavárně uzurpovat, protože jsem člověk s vysokoškolským titulem, a nehodlám si členství uzurpovat, protože bydlím v Praze. V Pražské kavárně jsou vítáni lidé ze všech českých měst a vesnic, všech profesí, jakéhokoliv vzdělání, v jakékoliv ekonomické situaci. Podmínkami členství je pouze kategorické odmítání polopravd jako uspokojivých argumentů, nezaměňování arogance za charisma a asertivitu, a rozhodování se na základě pravdivých a relevantních informací.

Kam dál

Reklama