The perks of being a nihilist

7. září 2019 v 23:34 | Weiler |  Random rant
Dnes se oženil můj bývalý spolužák ze střední. Já na svatbě nebyl. Nikdo mě nepozval. Moje o rok a půl mladší sestra tam nicméně byla za družičku. Ještě aby ne. Nevěsta je její nejlepší kamarádka, se kterou se zná od základní školy. Chodily spolu do třídy na stejné základce, na kterou jsem přirozeně chodil taky. Gympl jsme ale navštěvovali každý jiný. Má sestra a její kamarádka chodily na ten samý, ale kdyby ségru vzali na můj gympl, nemuselo tomu tak být.

Takže - jsme v příběhu, který je klíčovým pozadím pro dnešní zamyšlení, v období středoškolských let mě a mé sestry. Ona chodí do třídy se svou nejlepší kamarádkou ze základky, já na gymnáziu všechny své spolužáky potkal poprvé při přijímačkách (některé možná na dni otevřených dveří). Ségřina kamarádka se s mým spolužákem nezná. V téhle době se s ním sotva znám já. Chodíme do stejné třídy, ale pohybujeme se v mírně jiných sociálních kruzích, těch takzvaných třídních klikách. Partách? Jakkoliv tomu chcete říkat. Já jsem součástí skupiny ňoumů a šprtů, můj spolužák/ženich příběhu se baví s průseráři. Chce to trochu dospívání, abychom se spolu začali bavit.

Já se nikdy výrazně nestaral o ostatní nerdy ze třídy. Jejich společnost mi přišla nudná a místy vyloženě otravná. Zároveň jsem však nebyl zrovna sociálně založený člověk, abych se začal více bavit s ostatními. Nakonec to myslím byly povinně volitelné semináře z biologie, na kterých jsme si sedli s panem budoucím ženichem do jedné lavice, a kde jsme si vlastně sedli celkově. Minimálně já na konci střední školy zjistil, že je to člověk, kterého jsem z celého Zetka tak nějak přijal. To do takové míry, že když jsem plánoval historicky první, dnes již tradiční a každoroční, oslavu dne svatého Patrika, pozval jsem právě tohodle spolužáka. A jelikož na tu akci šla i moje ségra, pozvala svou nejlepší kamarádku.

Nejspíš už tušíte, kam tahle historka směřuje. Bylo to právě tady, kde si můj spolužák sednul ke stolu pro změnu se ségřinou kamarádkou, a sednul si i s ní. Dokonce do takové míry, že se spolu zakrátko začali vídat s úmysly dát to dohromady, navzdory tomu (a budiž to tajné veřejné tajemství, které vám tu sděluji), že oba dva měli v té době partnery jiné. Již tehdy selhávající vztahy tedy oba nakonec ukončili, začali spolu chodit, sestěhovali se, měli vážnou krizi, kterou však na dovolené na dálném východě překonali, kde se také zasnoubili, a krátce poté, co se oba stali doktory medicíny, se teď v září vzali. A já nebyl na svatbu pozvanej.

Což je… já nevím. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, a říkal jsem si, jestli to nemám brát trochu jako křivdu. Oslava svatého Patrika, kterou jsem uspořádal já, byla přeci jen příležitostí jejich seznámení. Beze mě by se osy jejich životů v životě pravděpodobně nikdy neprotnuly, ségřina kamarádka by pravděpodobně dokonce nikdy ani nebyla doktorkou (přeci jen šla studovat kvůli příteli), takže na jejich vztahu mám svoje přičinění, ne? Určitě jsem si zasloužil být tam víc, než někteří z těch kamarádů, o nichž sestra často vypráví, jak jsou falešní, a že se s nimi novomanželé kamarádí víceméně už jen ze slušnosti, z potřeby udržet dobré a trvalé vztahy s ostatními přáteli.

Nechci ovšem naznačovat, že jsem nutně lepší kamarád než kdokoliv z hostů. Ostatně už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem s panem doktorem mluvil, natož se s ním viděl. Asi nejsme přátelé, i když jsem si to jednu dobu myslel. Tak, jako jsme si kdysi sedli, nás život eventuálně rozsadil. Já se kupříkladu nikdy netajil antipatií vůči některým členům jejich party. To byl nejspíše jeden z důvodů, proč mě čerstvý ženich přestal zvát na nejrůznější akce. Já ho naopak málokdy někam zval, protože nejsem zrovna muž iniciativy a většinou chodím do společnosti jen, když někdo pozve mě. Takže chápu, proč mě na svatbě nikdo nechtěl. Ať už jsem v seznámení hrál roli sebedůležitější. Nejsem zkrátka dobrý kamarád.


Here's the thing - uvědomuji si, že bych měl možná cítit určitou lítost. Buď ze zhrzení, že mě nikdo nepozval, nebo z výčitek, že jsem neudělal víc pro to, abych se s panem doktorem ještě dnes kamarádil. Protože na svatbu bych moc rád šel. A ze všech párů v okolí mi tento přijde tak nějak nejsympatičtější. Ale když si to vezmu kolem a kolem, tak je mi to jedno. Je mi to jedno, protože jsem rozhodl, že mi to bude jedno. Jsou sice důvody, proč bych měl být zklamaný, že mě nikdo na svatbu nepozval, ale zklamání není pocit, který chci zrovna prožívat. Je spíš důvod oslavovat. Dva lidé se dnes berou. Dva lidé, které znám, a kterým jejich štěstí přeju, ale jejichž osud je mi nakonec celkem lhostejný. Ne protože mě nepozvali na svatbu a tak ať se vycpou, to ani náhodou. Ale je to jeden z těch případů, kdy lhostejnost dokáže přinést trochu vnitřního klidu.

Pokud člověk řekne, že je mu lhostejný všechno, většině lidem bude připadat takový tvrzení asi podezřelý. A pokud přeci jen pak zjistí, že je daný jedinec skutečně převážně apatický, možná jim takový život bude připadat prázdný. Mám za to, že z toho pramení velké stigma nihilismu. Odevzdání se nicotě zní blbě, ale v některých případech je to právě nicota, která rozbíjí důvody k nespokojenosti. Asi by to bylo symbolem kosmické spravedlnosti, kdybych byl pozván na svatbu, která by se bez mého činění nikdy neuskutečnila. Člověk na to může nahlížet takhle. Ale také si může říct, že spravedlnost nic neznamená, že přátelství nic neznamená, a že nepřítomnost na oslavách lásky je nakonec jen taková bezvýznamná rozpustilost, kterou si člověk může odpustit. Možná to zní hrozně, ale myslím si, že jen protože se to vymyká konvencím. Právě teď jsem díky tomu šťastnější. Svou úlohu v seznámení dvou lidí jsem už sehrál, ale ani tehdy nebyla ta moje úloha natolik podstatná, aby zajistila mou trvalou účast v jejich příběhu. Nejsme ostatně postavy románu, detaily seznámení se mohou vynechat. Jejich vztah se vyvíjel bez mých dalších zásahů, ve výsledku tedy mohu být pro jejich manželství bezvýznamný.

Bezvýznamnost není prokletí. Neměl by to být zdrcující pocit, který okrádá člověka o smysl jeho činů. Měla by mít spíše funkci takového reality checku. Je jistou složkou pokory. Je základem lidského bytí, neutrálním stavem. Je přece lepší být v něčím životě přehlédnutelný, než být jeho stinnou součástí. Cesta ke šťastnému životu podle mě nevede přes neustálou snahu něco v něčím životě znamenat. Mám za to, že je předmětnější starat se (když už o něco) o to, aby ten význam v životě druhých měl smysl, byl pozitivní. Nechci tvrdit, že jsem našel cestu k osvícení, nicméně postupně zjišťuji, že má celkem přirozená, a zdá se věčná, lhostejnost má i svá opodstatnění.
 

Články, co nespatří světlo světa

8. května 2019 v 15:25 | Weiler |  Random rant
No jak jsem ovšem seděl ve vězení kreativní vyprahlosti, zrodilo se mi v hlavě hned několik námětů na článek, které jsem nikdy nedotáhl dále než za první odstavec. Jsou to články, které už nikdy nevzniknou, protože se genius tempori vytratil, ty náměty už by nebyly aktuální a já hlavně nemám chuť je všechny vyprodukovat. Ale pokud se mám s psaním obdobných článků alespoň na nějakou dobu rozloučit, napadlo mě těmto rozepsaným věcem vyrýt náhrobky v podobě krátkých popisů toho, o čem by zhruba byly a co jsem jimi chtěl sdělit. Přeci jen se snažím projít duševní obrodou, abych nevnímal svoje činnosti jako zbytečné, takže tímto vtisknu mému předchozímu přemýšlení o článcích alespoň nějaký výsledek.

Byl jsem poprvé v životě na opeře. Viděli jsme se sestrou Lišku Bystroušku v Národním divadle, a přestože byly naše reakce na dva lístky jako netradiční vánoční rozpačité, uznali jsme post factum, že to byl rozhodně nezapomenutelný zážitek. Už jen protože jsme byli poměrně overdressed, ale pro mě osobně především protože mi přišlo samotné představení plné komických kostýmů a přímočarého humoru v podivném rozporu s vážností celé kulturní události. Zároveň operu nechápu a její návštěva mi její význam nijak neosvětlila. I kdyby moje hudebně hluché ucho bylo schopno rozeznat kvalitu zpěvu jednotlivých pěvců, nechápu, proč má opera v podstatě standardní scénář. Některé repliky se tak nedají odezpívat, aniž by je herec melodicky nezadrmolil, takže už rovnou může zpívat: "Blblablblbláblabla!" Přitom se ale zcela automaticky předpokládá, že nikdo nebude těm slovům rozumět, čehož byl důkazem nad scénou umístěný obří monitor s titulky. Takže celý koncept opery mi doteď přijde jako vymodelování sedadla bicyklu pro lidskou prdel, a pak kolo vodit a na sedadle vozit nákup.

V článku, který by se jmenoval "Occamův skalpel," jsem chtěl psát o fenoménu iracionálního popírání zjevné pravdy, protože je pro dotyčného nepřijatelná. Napadlo mě o tom psát v souvislosti s podporovateli nejrůznějších politických bludiček a vodníků, a se všemi informovanými volyči, kteří skočí na každý druhý hoax a drží se ho pak zuby nehty. Normálně by se proti tomu možná dalo bojovat starým osvědčeným principem, že v případě konkurenčních teorií je správná pravděpodobně ta, která si žádá nejméně domněnek. Proč někteří lidé i přesto kladou spekulaci za spekulaci, není nutně čistě jejich hloupost - je to protože se nechali balamutit tak dlouho, že přiznání pravdy (či zkrátka pravděpodobnější možnosti) by zdiskreditovalo podstatnou část jejich osobnosti. Slovo skalpel jsem do tohoto náhle nefunkčního principu dosadil místo břitvy proto, že by vlastně odhalil něco velmi nepříjemného.

Chtěl jsem taktéž napsat o tom, jak se ze mě náhodou stal člověk zneužívající jinou osobu, ale vlastně jen na oko, a celé to je extrémně bizarní věc. Začalo to tím, že v jedné online hře vykřikovala dívka, aby ji někdo podvedl, totiž okradl o nějaké virtuální předměty. Protože jsem viděl i takové zoufalé škemrání jako jistou formu nesnáze, rozhodl jsem se nezištně vypomoct. Než jsem se nadál, rádoby jsem okradl dotyčnou nejen o několik cenností ve hře, dokonce jsem z ní vylákal reálné peníze, když mi koupila hru na Steamu. Nkolikrát jsem se přesvědčoval, jestli je to v pořádku, že si od ní nic brát nechci, ale ona chtěla slyšet jen to, jak ji ponižuju. Od té doby mám od ní celou řadu dalších cenností, dvě hry navrch, a když se potkáme v prostředí hry, často předstírám, že si o ní čistím boty a šlapu jí po oblečení. Není v tom nic sexuálního, ale začínám mít pocit, že je to vlastně jedno. Ani teď mi nedává smysl, jak můžu ovládat někoho z čistého altruismu, ale to je situace, do které jsem se dostal, a já ji teď nechci zklamat tím, že ji přestanu… zneužívat. Ty vole.

Vzpomněl jsem si během své šestiměsíční hibernace i na Charlese Ingrama, podvodníka z anglické verze Chcete být milionářem? Pokud jste jeho příběh nezachytili, o tomhle soutěžícím natočili fascinující dokument A Major Fraud. Fascinující je na něm především Ingramova neschopnost podvádět. Přemýšlím, jestli by byl schopen s nejvyšší výhrou odejít, kdyby měl v krvi alespoň trochu pokerového hráče. Charles však namísto klidné a vypočítavé hry předvedl komický výstup připitomělého žáka u zkoušení před tabulí, když mu radí někdo z první lavice a on slyší vždy jen půlku odpovědi. Chci říct, ffs, když už vím, že spojenec z publika kašle při přečtení správné odpovědi, nerecituju je stylem: "Nemyslím si, že to je Paříž," neopakuju přesvědčeně do zblbnutí Berlín, dokud není komplic nucen zakašlat hlasité 'ne,' a nezměním odpověď na Paříž bez logického vysvětlení! Já bych rád věděl, proč s ním jeho žena vůbec zůstala, protože ještě ve studiu po právu bezmocně zavírala oči, jak kdyby viděla nejlepšího kamaráda přes výslovné varování lézt do toxické stoky plné aligátorů.

Nakonec jsem se chtěl k něčemu vyjádřit - k jedné tragédii, která se stala na Novém Zélandu. Nejspíš jste zaregistrovali masakry v tamních mešitách. Možná jste zaslechli, že vrah celou věc streamoval na facebooku. Myslím si, že se nebudu mýlit v předpokladu, že jste záznam tohoto činu neviděli. Já ho nicméně viděl. V plném článku bych určitě rozebral, co mě ke zhlédnutí videa vedlo a jaké morální otázky to otevírá. Pro účely zkráceného přehledu nevzniknuvších článků je každopádně nutnější zmínit jedno: vrah byl ve své podstatě memečkař. Memer, shitposter, ať už to nazvete jakkoliv. Ale v tomhle byl svého druhu dost možná první. A když jsem tohle zjistil, tak mi to došlo. Ta myšlenka, že vrah může být skutečně kdokoliv. Do spáchání tohoto útoku bych si žádného příznivce nablblého internetového humoru neuměl představit jako tak odbornou, mizernou bytost schopnou opravdu hrůzného zločinu. Ale tohle je svět, ve kterém teď žijeme. Pravděpodobně existují vrazi, kteří na střední psali svému zlatíčku romantické básničky, ještě v dospělosti měli rádi lízátka s praskacím práškem nebo se neironicky koukali na RuPaulův Drag Race.

Bylo toho víc, co jsem rozepsal, a nedostal se k tomu - sobectví lidí v metru; agresivní doporučování seriálů či filmů, který mě od nich jedině odradí; Loudness war; japonský seriál Ghost Stories v parodickém anglickém dabingu; liberální fašismus (nebo fašistický liberalismus?)… Jak o těch tématech mluvím, vážně mě láká se k některým z nich vrátit. Tak vám tu nechám anketu. A námět, který v ní povede, možná přeci jen ještě někdy rozšířím.

Kam dál

Reklama