Catfish

28. července 2017 v 11:31 | Weiler |  Recenze
Velmi zajímavej dokument, na kterej jsem narazil náhodou, je Catfish. Jestli žijete na internetu, tak jako já, možná vás bude bavit. Jestli jste někdy na internetu někoho potkali, asi vás bude bavit ještě víc. Pokud jste někdy na internetu potkali někoho třeba anonymně, a přišel vám poměrně zajímavej, dokonce tak zajímavej, že jste i přes přetrvávající anonymitu udržovali přátelství, zcela určitě vám přijde zajímavej.

Catfish je dokument o týpkovi, kterýmu malá holčička poslala ručně namalovanej obraz jeho fotografie uveřejněné v novinách. Neva, jak se tenhle mladej fotograf jmenuje, to zaujalo natolik, že tu holčičku kontaktoval na facebooku. Dokument začíná ve chvíli, kdy se jeho brácha rozhodne zdokumentovat jeho vztah s touhle neznámou talentovanou holkou. Nev si postupně přidá do přátel i její mámu, nakonec i sestru Megan. Ta mu posléze učaruje, přes síť a přes telefon spolu flirtujou. Jenže když se jednou rozhodne ji navštívit. No… nechci vás namlsávat, nechám to na traileru:


Pokud vás ten trailer vážně namlsal dost na to, abyste chtěli dokument vidět, pak asi přestaňte číst. Stejně jako film bych vám eventuálně trochu naboural očekávání toho, co přijde, ale já na rozdíl od filmu nemám tu možnost takovou bouračkou šokovat, a možná bych vám v následujících odstavcích jen spoileroval. Pokud vám ale něco takovýho nevadí, nebo pokud jsem vás pořád nepřesvědčil, pak prosim:

Tenhle film má okolo sebe takovou neuvěřitelně přitažlivou auru napětí, která pramení právě z našeho života na síti. Ta vzdálenost příběhu k tomu, co ve skutečnosti zažíváme, ale zároveň ta blízkost tématu, vytváří takovej příjemně nepříjemnej pocit, ve svý podstatě dost protichůdnej v tom, co si o celý věci máte myslet. Ve chvíli, kdy Nev poprvý zjistí, že mu druhá strana aspoň v něčem kecá, začne bejt divák jak na trní a tenhle pocit nesetřese, dokud nedojde ke konečnýmu setkání tváří v tvář. Dost na tom dělá režie, střih, použití hudby, všechny ty triky, který dělaj z traileru možná dost lživou, zato ale přitažlivou reklamu.

Takhle se to má s velkou částí snímku. Druhá složka těch protichůdných pocitů je totiž konflikt víry, jestli je dokument pravej nebo ne. Přiznám se - doteď nevim. Na druhou stranu - je mi to jedno. Je to hodně dobře zvládnutej snímek, a pokud je pravej, tak to potěš, pak jsme asi svědky jednoho z nejlepších dokumentů nástupu éry elektronických médií. Pokud je falešnej, má jasnej cíl, jasnou koncepci, a je výborně řemeslně zpracovanej. Popravdě by mi bylo jedno, kdybych se za pár let dozvěděl, že je to jeden velkej podvod, protože já mu stejně chci věřit proto, že přináší určitou další rovinu porozumění, hlubší poselství. Jestli je to lež, je to hezká lež a hlavně je to uvěřitelná lež.

Takže pokud necháme polemiky o pravosti stranou a dokumentu se prostě rozhodneme věřit, pak nás čeká neskutečnej zážitek něčeho naprosto nečekanýho. Snad vám, stejně jako mně, muselo i po zhlédnutí traileru dojít, že Nev neobjeví masovýho vraha. Že ten pocit napětí musí nakonec vystřídat realita mnohem všednější. To přesně byste si mysleli, když si Nev poprvý promluví s pravejma lidma za těma falešnejma facebookovejma profilama. Ale pak se opravdu stane něco, co divák přesto nečeká. A to má pak stejnou příležitost ho dokonale rozhodit - stejně, jako kdyby fakt došlo k setkání s chlápkem s motorovkou. Závěr je něco dokonale lidskýho, upřímnýho a přesto pořád bizarního, že je člověk se snímkem spokojenej, fejk nefejk.
 

The Curious Case of Broken in Boston

25. července 2017 v 17:04 | Weiler |  Random rant
Není to úplně tak, že bych rád shazoval lidi a podkopával jim sebevědomí. Ale jsem zastáncem toho, že když něčí sebevědomí přesáhne jejich talent a schopnosti o neúměrnej rozdíl, je potřeba ho podkopnout jak štafle, aby si dotyčný nabyl hubu, než na tom sebevědomí vyleze dost vysoko na to, aby si pádem zlámal hnáty. Rozhodně mi to přijde lepší, než na takový nepodložený sebevědomí ještě kupit komplimenty a slova podpory. V ten moment je to sice hezký, že někomu nechcete ranit city, ale když to nebudete vy, udělá to eventuálně někdo jinej. A o to to bude tvrdší.

Někdy během května nebo června jste tu na hlavní stránce mohli zaregistrovat článek o dívce, která hodlá natočit vlastní film. Tato autorka si říká Kath Leroy, její blog najdete zde, kde píše pod svým občanským jménem Vendula Kreplová. Tehdejší článek, který byl zveřejněn na titulní stránce, už tam ale není, a mě by hrozně zajímalo proč. Většina komentářů totiž budoucí filmařce přála úspěchy, říkala, jak je to supr, a gratulovala. Nicméně jak všichni víme, články se naopak poděšeně mažou jen tehdy, když autor úplně nedomyslí, kdo všechno jeho článek uvidí, a pak nesnese vlnu kritiky. No, jelikož i já měl kdysi filmařské ambice, zvědavě jsem se snažil o projektu zjistit co nejvíc už v době původního zveřejnění. Rozhodl jsem se vám všechny detaily, které se filmu alespoň nějak týkají, poskytnout v tomhle příspěvku. Uvidíme, jestli se nám z nich podaří dát dohromady odpověď na to, co se s původním článkem stalo.

Název nadcházejícího celovečerního snímku má být Broken in Boston. Autorkou scénáře nemá být nikdo jiný, než samotná Kath Leroy. To musím okamžitě ocenit svým hlubokým obdivem, protože ani jako student angličtiny, kterej ze sebe právě vytlačil 40 normostran anglicky psaný akademický práce, bych si zatím netroufnul na scénář k filmu. Naopak pro Kath to má být scenáristický, producentský i režijní debut! Vzhledem k názvu chce taky nejspíš točit rovnou v Bostonu, a to nikoliv sama s partou dalších amatérských herců, nýbrž rovnou s lidmi jako jsou Philip Michael z Mamma Mia!, Robert Crayton z Ant-Mana a Timothy John Bates, jr. z posledních Transformers, z nichž všichni už údajně přislíbili účast. Ale ani tihle herci Kath nestačí! V článku hovořila o tom, jak chce do hlavní role zlákat ještě někoho známějšího. Detaily neprozradila, nicméně sama poznamenala, že se to nejspíš nepovede bez pořádného financování. Proto založila kampaň na Indiegogo.

Pro ty, kdo možná nejsou zcela obeznámeni s pojmem crowdfunding - Indiegogo je jedna z řady stránek à la Kickstarter, kde může kdokoliv internetu předhodit svůj projekt, a lidi se mohou rozhodnout ho kofinancovat částkou, kterou si sami zvolí. Je to něco jako Zonky, až na to, že vám nikdo nesplácí peníze. Maximálně vám slíbí věci jako klíčenku za pět doláčů, kryt na telefon za deset, a podle druhu produktu i jeho první kopie za přispění jeho pořizovací ceny. Jednoduchej koncept, kterej obchází opatrný investory a umožní financování projektů, který by jinak v životě neviděly světlo světa. Občas je to dobře, občas je to na škodu.

Tak jako tak, potřebné peníze na natočení filmu Broken in Boston měly být dovybrány právě přes Indiegogo. Hned ze začátku se projektu přitom dařilo, a v prvních pár dnech vybral dohromady 520 USD. Celkový cíl byl 50 000, v přepočtu na tuzemské peníze něco přes 1,1 milion korun. To je pro začínající filmařku docela rozpočet. Opět musím poznamenat - ambiciózní částka, vzhledem k tomu, že autorka nepropagovala kampaň jinak, než na blogu a snad trochu i na facebooku. Víte, mě projekt samotného moc neoslovil. Námět mi přišel velmi tuctový, moc informací k němu na stránkách nebylo, Kath mě nepřesvědčila o svých hereckých výkonech, ani když se o ně pokoušela česky na televizních obrazovkách. Přes to všechno jsem si řekl, že by byla bžunda taky nějaký prachy přislíbit. Obvykle totiž tyhle kampaně fungujou tak, že když se do daného časového období nevybere celá částka, nevybere se nic. Pak jsem ovšem zjistil, že Broken in Boston má takzvaný flexibilní cíl. Což v praxi znamená, že se peníze vyberou, ať už jich je kolik chce.

Do týdne potom, co se článek objevil na hlavní stránce, z blogu beze stopy zmizel. Co se stalo s kampaní? Ta ještě donedávna existovala. Jen byste to nepoznali, protože žádná zmínka o filmu už tam není. Indiegogo z pochopitelných důvodů neumožňuje mazat projekty s flexibilním cílem. Proto se Kath Leroy rozhodla svou lámanou angličtinou tuto skutečnost vysvětlit (pst, 'aktuální' se nepřekládá jako 'actual'). Proč se financování přes tyhle stránky odpískalo? Tahle informace chybí i na facebookové stránce filmu - jedné z mála věcí, která po projektu ještě online zůstaly. Jediné vyjádření se ještě dá najít na facebooku samotné tvůrkyně:
Jasný, protože na tom anglickém to bylo mnohem pravděpodobnější…

Vypadá to, že podmínky nového investora zřejmě zahrnovaly smazání značného množství online materiálů o filmu (což Kath nakonec nepřímo potvrdila, když jsem se jí na to zeptal na jejím blogu). Tak nevím, co z toho budou mít ti, kdo věnovali dohromady pět set dvacet amerických dolarů. Dá se jen doufat, že už takhle šlo jen o kámoše a příbuzné, a že ten anonym, co daroval 96% celkové částky, není jenom nějakej blázen, co se nechal napálit.

Že tu někoho obviňuju z podvodu? To jste řekli vy, ne já! :D Kdepak. Spíš si myslím, že Kath je hodně naivní děvče, který zbrkle založilo kampaň na Indiegogo, aniž by pořádně věděla, co vůbec dělá. Ne nadarmo jsem na začátku článku vedl ten monolog o sebevědomí. Obávám se, že Kath Leroy ještě moc lidí neřeklo, že je to mizerná herečka, jejíž chabá angličtina nestačí na scénář k celovečernímu filmu. Ve svý přirozený vlídnosti jsme se na ni pod článkem zveřejněným na titulce usmáli, popřáli jí hodně štěstí, a nikdo neměl to srdce ji vyplesknout ze zrádný bubliny její pozitivní snahy. I takovej je internet.

Tenhle článek vlastně není o Kath Leroy a filmu Broken in Boston, i když se na jeho premiéru v roce 2019 moc, moc těšim. Konkretizoval jsem z jediného důvodu - kvůli té kampani hraničící s podfukem. Kath je jen odstrašující příklad toho, jak ambice dalece předstihnou to, co člověk dokáže. Rádi bychom si představovali, že ve světě není nic nemožný, ale některý sny jsou vážně mimo dosah. Nejde o to se jich vzdát. Jde o to pokusit se jich dosáhnout nějak rozvážně. Baby steps, víte co. Ne se rovnou vrhnout do natáčení celovečerního thrilleru s rozpočtem milion korun.

Kam dál

Reklama