Dupat po štěstí

31. ledna 2017 v 23:40 | Weiler |  Random rant
Chtěl bych jednou napsat zasněnej článek o tom, jak miluju videohry, ale hlavně článek o tom, proč by měli všichni ostatní lidi na světě mou lásku sdílet. Prozatím si ale budu muset vystačit s jedním momentem. Je ze hry Dragon Age: Origins - naprosto fantastického RPG, které v žádném případě nehrajte, protože je to hra děsně stará, s pomalým tempem v určitých pasážích, a prostě tím nejotravnějším managementem inventáře. Je to nicméně hra nesmírně chytře napsaná a jako protagonista se ocitnete v situacích, ve kterých není jednoduché se rozhodnout pro tu či onu možnost. A ne pro každého to budou situace stejné.

V jednom takovém momentě jako hráč narazíte na templáře, kterého posednul démon touhy. Templáři jsou ve světě Dragon Age vojáci církve, kteří zasvěcují život ochraně nevinných před nekontrolovatelnou magií, což ve výsledku znamená, že především stráží jednotlivé kruhy mágů. Mágové jsou totiž zdaleka nejnáchylnější ke svodům démonů. Obrovská katastrofa v jednom z kruhů během děje hry zapříčiní, že démoni se dostanou do smrtelného světa, a protože ke svému životu zde potřebují hostitele, stane se, že i jednoho templáře se zmocní právě démon touhy. Nahlédne do templářových nejniternějších tužeb a vytvoří pro něj iluzi klidného života s rodinou; dokonalou manželkou a dvěma dětmi. V tomhle lucidním snu prožívá to, co mu vstup do řádu odepřel. A aby to nebylo moc jednoduchý, žádnej návrat do reality pro templáře není. Zabít démona znamená zabít i jeho. Tak trochu modrá/červená pilulka. Jen v tomhle případě rozhodujete za někoho jinýho.

Vzpomněl jsem si zrovna na tenhle morální hlavolam, páč jsem procházel starší náměty na články a narazil na jednu svoji otázku ohledně anorektiček, respektive přímo holek z pro-ana blogů. Když jsem na tu otázku však koukal takhle s odstupem, začala se pokládat na mnohem širší okruhy lidí. Abych ale zůstal věrný původní myšlence, odpíchnu se od pro-ana bloggerek, a jak jsem původně po objevení tohohle až sebepoškozujícího trendu hodlal hejtit každou čtrnáctku dost vymaštěnou na to, aby jí třicet kilo váhy a pas, kterej se dá obejmout rukama tak, aby se dotýkaly prsty, přišly jako ideál ženský krásy a cíl k dosažení. Ještě než jsem ale našel první oběť a komentářem pod článkem jí začal působit psychický újmy tak silný, že by se jí začly projevovat na těle jak stigmata, napadlo mě, že navážet se do duševně nemocný holky asi není nejlepší nápad. Já bych těm holkám vlastně rád pomoh. Bohužel debilům neumím pomáhat jinak, než na ně bejt hajzl. Zvlášť v případě pro-ana bloggerek, neboť ty si vehementně stojí za tím, že žádnou pomoc nepotřebují (i když jejich blogy jsou jedno velký, podvědomý volání o pomoc), takže jakýkoliv jednání v rukavičkách očividně selhalo. Ty holky žijou mimo realitu, v bublině svejch malejch anorektickejch komunit, a potřebujou proplesknout tak silně, až vyletěj ven.

Jenže vo kolika lidech se dá říct něco podobnýho. Kolik zlozvyků existuje, kterejma si člověk škodí, vyplňuje nedostatek štěstí a spokojenosti ve svym životě, i když je dávno prokázaný, že ho tyhle nešvary posunujou pod zem o to rychleji. A duševníma chorobama nebo zlozvykama to nekončí. Aletrnativní medicína, víra v boha, jistota vlastní dokonalosti… Člověk se obelhává a dopuje jedem v jednom kuse, aniž by se snažil upozornit na vlastní problémy nebo z toho potřeboval vytáhnout. Původně jsem nad tím začal uvažovat v kontextu vlastního chlastání. Nejsem žádnej notorik, ale to je právě možná nebezpečnější postavení, než má někdo rovnou zralej na protialkoholní léčbu. Pro-ana bloggerky si představujeme jako v kleci přitakávaček, nesmyslnejch ideálů a návodů, který jejich tělu škoděj. Je to trend, kterej se snadno odsoudí, protože normální je zdravě žrát a cvičit. Jenže normální je taky pít. Dělá to kdekdo a nenajde se mnoho abstinentů, kteří by zašli tak daleko, aby propagovali prohibici. Kuřáky taky asi jen těžko někdo považuje za duševně nemocný, ačkoliv denně vědomě škodí svýmu zdraví.

Je teď úplně jedno, jakej je mezi anorexií a vším tím ostatním rozdíl, jestli vůbec nějakej je - o tom tohle zamyšlení není. Je to o přístupu okolí. Pro-ana blogy jsou zcela nepopiratelný zlo, přesto poskytujou mnoha mladejm holkám útočiště a fungují jako něco, čemu se říká coping mechanismus. Ta děvčata maj problém, ale ať už si to uvědomujou, nebo ne, díky svýmu ujetýmu pro-ana blogu je pro ně život přijatelnější. Je to jako zvrhlý hobby. Ve svý propagaci mentální poruchy jako něčeho normálního děsně nebezpečný, přesto ulevující hobby. Takže co bych to vlastně šel kritizovat?

Když potkám někoho, komu se líbí Troškovy komedie, taky mu neradím, aby rozlámal svoje DVDčka, spálil lístky do kina a zbavil se svýho pokleslýho vkusu. Jednak mu přece nebudu brát něco, co má rád, jednak mu ale nepotřebuju opakovat něco, k čemu má všude vysvětlení dost. Nenavádím ho ke kvalitní kinematografii, nevzdělávám ho v umění filmu, přestože jeho chování jako ekonomickýho subjektu škodí danýmu průmyslu. I když hrozí, že vychová svoje děti, aby milovaly Troškův hloupej humor, i když je jeho filmová preference informativní o jeho nízké inteligenci a schopnosti činit správná rozhodnutí, nedělám s tim nic. Maximálně mu sdělim, co si o podobnejch snímcích myslim já. Protože z hlediska společenskýho soužití je vlastně úplně jedno, na co kouká, v co věří, co pije a co kouří, čím se cpe nebo naopak necpe. Jestli si vede pro-ana blog. Dokud tim škodí jen sobě, maximálně sobě podobnym, tak je to jeho věc.
Nebo ne?
 

Nikdo už sem nechodí

1. ledna 2017 v 22:30 | Weiler |  Random rant
To alespoň od prvního října tvrdí počítadlo návštěvníků. A vlastně nemám důvod mu nevěřit. Poslední článek mi okomentovala akorát Nancy, poslední moje jiskra naděje místních stránek. Samozřejmě situaci vkusně přikrášluji, přesto mám však trošku pocit rukou zastrčených v kapsách a ramenou u ušních lalůčků, jak stojím v nehostinné chladné pustině blogového života, za kterou si jistě mohu z velké části sám.

V listopadu se mi nepodařilo nic publikovat a článek o Vsauce jsem měl rozepsaný přes čtrnáct dní, než se mi konečně podařilo naklepat něco, s čím jsem stejně nebyl zcela spokojenej. Možná jsem měl čas psát víc, možná ne. Jediný, co je v tuhle chvíli relevantní, je, že jsem nepsal. Ani tu dojebanou bakalářku jsem nezačal psát. Takže se ani nemůžu divit, že sem moc lidí nepáchne, když tu není co hledat. Přece jenom blogová aktivita jako taková napovídá, že tu ještě nechcíp pes.

Přesto mi to tu fakt přijde prázdnější, a hned vysvětlim proč. Nejsem tady na blogu zdaleka tak dlouho, abych vám vyprávěl historky jak z dob Gorbačových, na druhou stranu jsem tu dost dlouho, abych rozpoznával, kdo je tu aktivní a vzhlížený autor, a kdo si založil blog včéra a za měsíc ho opustí. A bylo období pár měsíců, ke kterejm se rád ve svejch vzpomínkách upínám jako ke zlatý éře, kdy si mě spousta talentovanejch a chytrejch bloggerů našla a kdy jsem si díky tomu našel já je. Z těch teď zbylo pár. A myslím tím doslovný pár.

Robku obdivuju, protože má neuvěřitelnej smysl pro pravidelnost a je schopná pokračovat v dědictví někdejších komunitních snah, rubrice Forum Musicum. Snad i díky tomu se svýmu blogu stále aktivně věnuje a nám na oplátku svoje články. Nancy rozvrh nemá, zato disponuje neuvěřitelným důvtipem, a i přes chvilkovej pokus o to přivodit nám infarkt, píše mnohem aktivněji a lépe, než to snad kdy dokážu já. Pak je tu ale následující výčet: Ell-e nepostuje zdaleka tolik nezeměpisných článků, kolik bych si přál. Po userce se slehla zem a očividně v poslední době nenachází téma nebo čas ani pro svůj češtinářský koutek. Egoped s Bloudem nejspíš místo psaní zodpovědně vychovávají dítě, hanba jim. Niny blog zdánlivě skončil v lednu. Takže proto mi tu přijde trochu pusto.

No a jak je tady takový ticho, člověku se do něj trochu stydí volat. Rád bych shodil svojí místní neaktivitu jen na lenost a neschopnost za boha si zorganizovat den, ale mně poslední dobou chybí i ta motivace. Když jsem tu začínal, hnala mě dopředu chuť psát, kterou záhy vystřídal hlad po prosazení se. Když si mě začínali lidi všímat, byly to pochvaly, co pomohly pohánět motor mý práce, a ta pozornost nakonec nahradila všechen počáteční drive. Jenže když se mi ta moje malá komunita tak trochu rozpustila, najednou nevidim důvod donutit se cokoliv dopsat a zveřejnit. Jak mi dřív bylo jedno, že mě nikdo nečte, tak už neni, dámy a pánové, už mi to jedno neni.

Teď máme Novej rok. Nikdy jsem si nedělal předsevzetí. Jsem si totiž celkem jistej, aniž bych si kdy dělal IQ test, že mám inteligenční kvocient vyšší než 100 a dochází mi, že když se kdykoliv před Novym rokem neumim přesvědčit, abych něco dodržoval, v nejopilejší den nemůžu očekávat zázračný úspěch. Tentokrát se to ale tak trochu sešlo, že už od listopadu se pokouším svojí chatrnou vůli povolat k odpovědnosti a donutit ji realizovat alespoň některý z těch mejch životních povinností, snů a možností. Vždycky, když mám takový období, to myslim smrtelně vážně, ale vždycky si najdu Santův pytel plnej výmluv a keců, proč to nejde. Neříkám, že to tentokrát bude jiný, ale přece jenom. Kdyby to rozhodnutí klaplo. Kdybych se rozhodl jinak, může se stát, že taky zmizím jako Houdini. Dlouho jsem se tý myšlence bránil, opustit to tady, nechat Na Obojku bez článku třeba měsíce, ale poslední dobou… Já tady přece jenom nedělám nic revolučního. Nikdo mě nebude za mý tlachy nominovat na cenu Křišťálový lupy nebo pro mě hlasovat v anketě Magnesie litery. Nejsem Moderní fotr, nejsem politickej blogger kdesi na iDnes, nejsem dokonce ani Čerf nebo další místňáci, kteří to tu berou mnohem vážněji, a jejich ambice je třeba zkrátka mít blog. Moje ne. Mám ho rád. Ale jestli by mi měl stát v cestě k něčemu, po čem toužím víc, půjde. Pokud zjistím, že prostě nestíhám bejt zároveň spisovatel a blogger, učitel a blogger, student a blogger, pornoherec a blogger… pak se asi budu muset smířit s tím, že nebudu blogger. Možná prostě žongluju s příliš mnoha kuželkama, a proto mi to pořád padá na hlavu.

PF/P.S.: ale tohle není žádnej článek na rozloučenou. I kdybych se tu na to vykvajz hned zejtra, čekejte ode mě větší a lepší věci!

Kam dál

Reklama