Na téma učitelství

28. října 2018 v 0:25 | Weiler |  Random rant
Jaký budu učitel?
blesklo mi hlavou při nedávné cestě domů, když jsem si četl požadavky na závěrečnou zkoušku z jednoho z mých předmětů. Jsou to požadavky obsáhlé. Asi by mě neděsily zdaleka tolik, kdybych byl v minulosti zodpovědnějším studentem, protože bych se mohl opřít o penzum znalostí, které jsem nabyl již na bakalářském studiu, a nemusel se teď klepat strachy, zda přeci jen moje již sedmileté studium na vysoké škole nepřijde nadarmo, až mě od zkoušky v zimě vyhodí. Snad to mě postrčilo opět přemýšlet o kariéře, kterou jsem si nepřímo zvolil. "Jaký budu učitel," je možná až zbytečně prorocká otázka. Lámal jsem si hlavu spíše nad tím, jak dobrý budu učitel.

Magisterské studium s sebou konečně přináší předměty zaměřené didakticky. Mluvíme o výukových metodách, plánujeme přípravy, chodíme na učitelské praxe a posloucháme učitele z profese. Jedno mi z toho vyplynulo - být učitel je sakra tvrdá práce. Je to práce, kterou musíte milovat, jinak nemá smysl dělat si kvůli ní to náročné pedagogické minimum. Za srovnatelný plat se můžete nechat zaměstnat bez kvalifikace ve firmě, která vám proplatí vlastní školení, i když přijdete škemrat na pohovor hned po střední škole. Spousta kantorek (a omlouvám se za tento genderově nevyvážený výraz, ale u nikoho není následující obraz tak zničující, jako u žen) si toto neuvědomí už při studiu, a klidně během dvou let vyhoří. Pak učí prostě nějak. Jenže tak by se učit nemělo. Nějak.

Minimálně já tak učit nechci. To už bych raději ze školství odešel úplně. Nevím, co bych se svou kvalifikací dělal, ale… ale to je to. Já vlastně nikdy vyloženě netoužil být učitelem. To jsem vždycky vnímal jako bezpečnou cestu, kterou se ubírat. Jako povolání, které vždycky bude. Chtěl bych dělat spoustu jiných věcí, ale všechna ta má vysněná povolání jsou obrovský risk. Vždy jsem se konejšil tím, že takovým projektům - projektům, jako je třeba psaní - se mohu a budu věnovat při učitelství ve volném čase. Bez toho, aby na těchto projektech záviselo, zda budu mít druhý den na stole chléb a ve spíži sůl. Jenže jak se takové vizi asi může dařit ve světle historek začínajících učitelů, z kterých dostávám posttraumatický stres jen jejich posloucháním. Příběhy o probdělých nocích nad přípravami, o nekonečném papírování, a o absolutně nedoceněném nasazení. To dokáže člověku otrávit cestu autobusem domů.

Já ale přesto chci být učitel. Možná ne skvělý, možná ne výjimečný, ne dokonalý, ale chci být dobrý učitel. Jen teď přemýšlím, kolik práce to obnáší. Ne, protože bych se tvrdé práce štítil, nýbrž protože bych nerad, aby taková tvrdá práce eventuálně vytlačila všechny moje sny. Každý totiž ví, že české školství je pěkně na prd. O něco méně lidí ví, že mnohdy pomýlené snahy změnit to odshora jsou pomalé a neefektivní a možná to tak ani nejde. A snad to nejsou jen budoucí (a někteří současní) pedagogové, kdo si uvědomují, že taková revoluce ve vzdělávání bude vykoupená hlavně jejich potem a časem, ale jsou to, troufám si říct, skoro výhradně oni, kdo vědí, co to bude obnášet.

Mám to neštěstí, že jeden z mých oborů je zrovna čeština, jejíž výuka potřebuje obměnu více než planeta ozonovou vrstvu. Nechci se ani náhodou rozepisovat o tom, co všechno je na výuce češtiny tak, jak si ji ze školy pamatuje drtivá většina z nás, špatně, nebo jak se to dá dělat lépe. To bychom tu byli dlouho. Ale budu mluvit i za ostatní obory, když řeknu, že alternativní školy na to už dávno káply. Pokud se chcete podívat, jak se vzdělává skutečně dobře, podívejte se na některou z nich. Já chci přesto jednou učit na normálním gymplu nebo střední. Státní školství budu obhajovat nadosmrti. Proč? To by bylo také na článek samo o sobě. Ale dalo by se to shrnout asi tak tím, že laická veřejnost vkládá příliš mnoho důvěry v přirozenou a všudypřítomnou dětskou zvídavost, nechává se ochotně uchlácholit optimistickými vizemi vzdělávání, a každého špatného učitele vnímá jako vizitku českého státního školství.

Právě proto mě mrzí, že se i moje bývalá kolegyně z fakulty nechá opít takovou poutavě napsanou pitomostí, jako je tento otevřený dopis. Musím předeslat, že se nechci Václava Klause ml. ani v nejmenším zastávat. Jeho text, na nějž je dopis reakcí, jsem ostatně ani nečetl a číst ho nehodlám, protože bych při jeho procházení zaručeně obrátil oči v sloup tak vehementně, až bych na dobré dva dny úplně oslepnul. Reakce Petera Chvojky je nicméně zase opačný extrém. Článek stejně tak manipulativní, jako je obsahově prázdný. Od ironického "to musí být ultramagor, co?" přes zrušení pracovního jednání a okamžitou cestu do školy, až po ujištění, že autor je vysokoškolský pedagog (to abyste si nemysleli, že článek napsal nějakej pan Vomáčka z fabriky na papír) se to čte jako názorový článek politika někde na novinkách.cz.
… ehm.

Jak jsem již ovšem pár odstavců zpět zmínil, v podstatě všichni zde pociťujeme krizi českého školství. K obsahu tohoto článku mě částečně inspiroval i článek Naoki Keiko. A nemyslím si, že by názory laické veřejnosti byly nepodnětné, pomýlené, či nedejbože scestné. To vůbec ne. Ale je to nakonec laická veřejnost, pro kterou státní školství je, která spoluurčuje jeho směřování a která buď k jeho dobrému vývoji přispívá, nebo ho naopak brzdí. Pokud přitom nejde o starostlivé rodiče, tak jsou to bývalí žáci, kteří si představu o tom, co školství je, tvoří z osobních zkušeností. Takové osobní zkušenosti se pak šíří, navzájem se doplňují, a vzniká z nich obraz katastrofického stavu. Obávám se, že to je ale celý rozsah tohoto diskursu - odstrašující příklady, chudáci učitelé, a nepoužitelnost kurikula. Pátrání po pravém smyslu školství a jak ho docílit, v těch debatách zaniká.

Nevím, jaký budu učitel. Ale upřímně mně děsí, že nastupuji do toho, co je povětšinou vnímáno jako nutné zlo, že se z platového ohodnocení mé budoucí profese dělá bod politických programů, že bude moje práce pod neustálou kritikou, a že jak to tak čtu, jsem nakonec jediný, kdo vlastně neví, co vše je s tím školstvím špatně a jak to změnit.
 

Těkání očima

11. srpna 2018 v 13:58 | Weiler |  Random rant
Existuje fenomén, díky kterému si všímáme věcí častěji poté, co jsme se s nimi nějakým způsobem blíže seznámili. Řekněme, že jste se nedávno dozvěděli o významu symbolu Ichthys, a najednou ho vidíte na každém druhém autě. Tenhle fenomén kognitivní selekce vysvětluje spoustu shodu okolností. Jako třeba když se koukáte na pětadvacet let starý film, a druhý den v práci slyšíte hlášku z něj. Ale…

Existuje i pohyb očí, kterému se říká saccade. To je bleskový pohyb očima na jiné místo zorného pole. Snad důvod, proč má tenhle pohyb své speciální označení, tkví v tom, že během tohoto trhavého pohybu není zrak schopný vnímat nic, na co zrovna není fixován. Abychom však před očima neměli tmu pokaždé, když se potřebujeme někam rychle mrknout, vyplňuje náš mozek ty zlomky sekund přibližnými obrazy toho, co jsme viděli.

To dokáže být dost psycho, když se nad tím zamyslíte, protože ty obrazy jsou vlastně takové falešné vzpomínky. Leccos vám to řekne o způsobu, jakým vnímáme, když si vyzkoušíte mrknout se na hodiny s vteřinovou ručičkou, jak to radí tady Michael. Od něj jsem se vlastně o tom úžasném termínu dozvěděl, když jsem viděl tohle video v doporučených a řekl si - hej, Vsauce video, který jsem ještě neviděl, jdu si ho pustit.

Teď ale přichází ta opravdu freaky část. Ta část příběhu, kdy si začínám myslet, že se tu děje něco nekalýho. Následující den jdu totiž navštívit jeden z mých oblíbených webcomiksů, a představte si, jaké slovo je v něm zmíněno.

To není! Normální!

Slovo saccade jsem nikdy předtím neslyšel. Za celých 26 let jsem se s tím slovem nesetkal - alespoň ne v kontextu, ve kterém bych musel byť jen okrajově pochopit jeho význam, nebo jinak vstřebat jeho přítomnost. 9840, slovy devět tisíc osm set čtyřicet dní existovalo slovo saccade mimo můj mozek. V 9841. den jsem se s ním seznámil poprvé. V 9842. jsem ho našel na jiném, absolutně nesouvisejícím místě.

Neumím spočítat statistickou pravděpodobnost toho, že se něco takového stane. Ale vím jistě, že je nízká. Že musí být nižší, než pravděpodobnost vážnější automobilové nehody. Je jistě nižší, než si jednou za život zlomit kost. Nebo potkat identická dvojčata. Přesto se mi povedlo setkat se s tímto okrajovým slovem anglického jazyka ve dvou po sobě jdoucích dnech, ale nikdy se nevybourat, zlomit si ruku nebo vůbec zaregistrovat dva stejné lidi.

Něco je tu podezřelého. To nemůže být náhoda.
si říkám, a přesto dle mého dosavadního chápání světa to náhoda být musí. A to mě trošku leká. Protože jednu astronomicky nepravděpodobnou náhodu člověk odmávne, neboť při dost dlouhém časovém úseku se její pravděpodobnost jedině zvyšuje. Takže se dá snadno uvěřit, že i v těch takměř deseti tisíci dnech prostě něco takového nevyhnutelně nastane. Když už je to ale několikátá taková náhoda!? To se pak zdá devět tisíc osm set čtyřicet dva dní opět třeskutě málo na tolik z nich. Souhrnná pravděpodobnost opět klesne pod uvěřitelnou mez a vy začnete hledat důvod, o kterém víte, že nemůže existovat. Nemůže jít přece ani o fenomén, o kterém jsem mluvil na začátku - tak časté to slovo není! Musí to bejt souhra náhod a nedokonalostí v mém vnímání světa, ale… ale co když ne?
Tak si uvědomíte, jak vznikají konspirační teorie a jak lidé začínají věřit na duchy a na anděly a nejspíš i kde se vzala víra v boha. Lidský mozek odmítá určitým věcem uvěřit, protože jsou v rozporu se selským rozumem. Tak si vymyslí všelijaké nadpřirozené konatele a spletité příčiny. Mě na tom znervózňuje, že tuhle část mozku mám očividně taky. Protože nemám k dispozici dostatek důkazů, které by podpořily vysvětlení přirozenější, část mý mysli začíná věřit v nehmatatelné síly a skryté záměry. Najednou vím, jak se cítí lidé, kteří se uchylují k nelogickým vysvětlením. Je v nich útěcha.

Ale stejně jako když člověk těká očima a to, co v pohybu očí neviděl, vyplní iluzí opřenou o poslední dostupnou pravdivou informaci, i při přemýšlení nad věcma, nad kterejma nemá kontrolu, často dosazuje informace pravdivěji vypadající, než je ta šmouha neregistrovatelného. Pravda je někdy nejen tísnivá a nepříjemná, někdy je i neuchopitelná. S tím se člověk nikdy tak úplně nesmíří. Ale asi je lepší, když to hrdinně předstírá, než aby se vydal napospas bludům.

Kam dál

Reklama