Nikdo už sem nechodí

1. ledna 2017 v 22:30 | Weiler |  Random rant
To alespoň od prvního října tvrdí počítadlo návštěvníků. A vlastně nemám důvod mu nevěřit. Poslední článek mi okomentovala akorát Nancy, poslední moje jiskra naděje místních stránek. Samozřejmě situaci vkusně přikrášluji, přesto mám však trošku pocit rukou zastrčených v kapsách a ramenou u ušních lalůčků, jak stojím v nehostinné chladné pustině blogového života, za kterou si jistě mohu z velké části sám.

V listopadu se mi nepodařilo nic publikovat a článek o Vsauce jsem měl rozepsaný přes čtrnáct dní, než se mi konečně podařilo naklepat něco, s čím jsem stejně nebyl zcela spokojenej. Možná jsem měl čas psát víc, možná ne. Jediný, co je v tuhle chvíli relevantní, je, že jsem nepsal. Ani tu dojebanou bakalářku jsem nezačal psát. Takže se ani nemůžu divit, že sem moc lidí nepáchne, když tu není co hledat. Přece jenom blogová aktivita jako taková napovídá, že tu ještě nechcíp pes.

Přesto mi to tu fakt přijde prázdnější, a hned vysvětlim proč. Nejsem tady na blogu zdaleka tak dlouho, abych vám vyprávěl historky jak z dob Gorbačových, na druhou stranu jsem tu dost dlouho, abych rozpoznával, kdo je tu aktivní a vzhlížený autor, a kdo si založil blog včéra a za měsíc ho opustí. A bylo období pár měsíců, ke kterejm se rád ve svejch vzpomínkách upínám jako ke zlatý éře, kdy si mě spousta talentovanejch a chytrejch bloggerů našla a kdy jsem si díky tomu našel já je. Z těch teď zbylo pár. A myslím tím doslovný pár.

Robku obdivuju, protože má neuvěřitelnej smysl pro pravidelnost a je schopná pokračovat v dědictví někdejších komunitních snah, rubrice Forum Musicum. Snad i díky tomu se svýmu blogu stále aktivně věnuje a nám na oplátku svoje články. Nancy rozvrh nemá, zato disponuje neuvěřitelným důvtipem, a i přes chvilkovej pokus o to přivodit nám infarkt, píše mnohem aktivněji a lépe, než to snad kdy dokážu já. Pak je tu ale následující výčet: Ell-e nepostuje zdaleka tolik nezeměpisných článků, kolik bych si přál. Po userce se slehla zem a očividně v poslední době nenachází téma nebo čas ani pro svůj češtinářský koutek. Egoped s Bloudem nejspíš místo psaní zodpovědně vychovávají dítě, hanba jim. Niny blog zdánlivě skončil v lednu. Takže proto mi tu přijde trochu pusto.

No a jak je tady takový ticho, člověku se do něj trochu stydí volat. Rád bych shodil svojí místní neaktivitu jen na lenost a neschopnost za boha si zorganizovat den, ale mně poslední dobou chybí i ta motivace. Když jsem tu začínal, hnala mě dopředu chuť psát, kterou záhy vystřídal hlad po prosazení se. Když si mě začínali lidi všímat, byly to pochvaly, co pomohly pohánět motor mý práce, a ta pozornost nakonec nahradila všechen počáteční drive. Jenže když se mi ta moje malá komunita tak trochu rozpustila, najednou nevidim důvod donutit se cokoliv dopsat a zveřejnit. Jak mi dřív bylo jedno, že mě nikdo nečte, tak už neni, dámy a pánové, už mi to jedno neni.

Teď máme Novej rok. Nikdy jsem si nedělal předsevzetí. Jsem si totiž celkem jistej, aniž bych si kdy dělal IQ test, že mám inteligenční kvocient vyšší než 100 a dochází mi, že když se kdykoliv před Novym rokem neumim přesvědčit, abych něco dodržoval, v nejopilejší den nemůžu očekávat zázračný úspěch. Tentokrát se to ale tak trochu sešlo, že už od listopadu se pokouším svojí chatrnou vůli povolat k odpovědnosti a donutit ji realizovat alespoň některý z těch mejch životních povinností, snů a možností. Vždycky, když mám takový období, to myslim smrtelně vážně, ale vždycky si najdu Santův pytel plnej výmluv a keců, proč to nejde. Neříkám, že to tentokrát bude jiný, ale přece jenom. Kdyby to rozhodnutí klaplo. Kdybych se rozhodl jinak, může se stát, že taky zmizím jako Houdini. Dlouho jsem se tý myšlence bránil, opustit to tady, nechat Na Obojku bez článku třeba měsíce, ale poslední dobou… Já tady přece jenom nedělám nic revolučního. Nikdo mě nebude za mý tlachy nominovat na cenu Křišťálový lupy nebo pro mě hlasovat v anketě Magnesie litery. Nejsem Moderní fotr, nejsem politickej blogger kdesi na iDnes, nejsem dokonce ani Čerf nebo další místňáci, kteří to tu berou mnohem vážněji, a jejich ambice je třeba zkrátka mít blog. Moje ne. Mám ho rád. Ale jestli by mi měl stát v cestě k něčemu, po čem toužím víc, půjde. Pokud zjistím, že prostě nestíhám bejt zároveň spisovatel a blogger, učitel a blogger, student a blogger, pornoherec a blogger… pak se asi budu muset smířit s tím, že nebudu blogger. Možná prostě žongluju s příliš mnoha kuželkama, a proto mi to pořád padá na hlavu.

PF/P.S.: ale tohle není žádnej článek na rozloučenou. I kdybych se tu na to vykvajz hned zejtra, čekejte ode mě větší a lepší věci!
 

Vsauce

10. prosince 2016 v 18:04 | Weiler |  I Tube
Svět je příliš fascinující na to, aby člověk nevěděl…
Nevěděl co?
Cokoliv.

V tomhle nejsem asi nijak vzácnej, ale jsem ten typ, co se rád vzdělává, ale hrozně nerad se učí. Čtení knih kvůli informacím mě nudí, poslouchat výklady snáším jen, když mluvčí nerecituje, jak kdyby četl pohádku na dobrou noc, a do čehokoliv ve své podstatě nudného se pouštím jen tehdy, jsem-li si jistý viditelným a uspokojivým výsledkem v relativně dohledné době. Jsem pořádně rozmazlenej jednadvacátym stoletím, dobou internetovou a informační, neboť právě zde neustále narážím na zdroje informací zábavnější než kdejaký sportovní zápas či pitomá reality show. Mám takový dojem, že televizní dokumenty se o něco takového kdysi pokusily - skloubit zábavu se vzděláváním. Než pro mě zmizely v propadlišti dějin spolu s celým konceptem televizního vysílání. Sbohem, kamery s úžasným detailem a legie historiků, kteří dávají dohromady scénáře pro profesionální hlas vypravěče. Z populárně naučné sféry vás postupně vytlačují tvůrci, kteří začínali s levnou digitální kamerou v pokoji svého bytu.

Přestože jsem kdysi na střední upřímně miloval fyziku, moje fyzikářka nebyla přes veškeré svoje úsilí a vzdělání schopna vysvětlit mi princip vztlaku u letadel ani během pětačtyřiceti minut tak dobře, jako týpek s fixkou během tří. A to jsem ji vždy měl za jednu z nejlepších kantorů, kteří mě kdy učili. Stejně tak mi nepomohl ani celý článek na wikipedii, abych sakra pochopil, co je to hyperkrychle, než jinej youtuber nesložil papírovej model a nevysvětlil mi to pěkně po lopatě. Absolutní hvězdou pro mě ale zůstává Vsauce. Konkrétně Michael, protože Vsauce jako takový je rozdělený do tří kanálů. Přestože Jake s Kevinem mají svá vlastní fascinující videa a s ochotou bych je postavil do ringu proti většině youtube kanálů, Michael Stevens je přeci jen v jiné lize.

Ani pořádně nevím, jak přesně jeho videa popsat. Vsauce není doopravdy vzdělávací kanál, nesnaží se diváka naučit nějaké základní znalosti o tomto světě. Je v nich obrovské množství poznání, ale je to poznání, nad kterým se dá žasnout. Svým způsobem jsou ta videa jako opravdu chytlavá iluzionistická show v tom, že vám vyrazí dech. Ale nejde o žádná kouzla, která by se vás snažila oklamat, nebo kterými byste oklamáni být chtěli. Způsobují jen ten pocit zvědavosti. Potřebu vědět víc. Přemýšlet nad něčím, co by vás předtím ani ve snu nenapadlo.


To je v duchu každé epizody - roztěkanost. Nesouvislost. Nosné téma, od kterého se neustále někam odbíhá. Žádný řádně řazený obsah jako v učebnici, nýbrž spousta náhodných zajímavostí, které způsobují pocity příjemného intelektuálního neklidu. Michael totiž velmi umně pracuje se zvukem a doprovodným vizuálním materiálem, aby podtrhnul filosofickou rovinu, kterou do svých videí často propašuje. I tak přímočarou věc, jako je prostý rozhovor se slavným moderátorem a přírodovědcem, dokáže proměnit v kousek k hlubokému zamyšlení. Pokaždé mám pak chuť prolézt všechny ty odkazy, které ve videu zmiňuje. Jako třeba internetovou knihovnu, ve které je (technicky) úplně každá anglická věta, kterou člověk nejen kdy napsal, ale i napíše. Nebo psycho optickou iluzi. Či stránku, která pouští jen youtube videa, která před vámi ještě nikdo nesledoval. Případně slovník prazvláštních stavů, které čas od času člověka popadnou.


Spousta lidí si v komentářích pod videi Vsauce často zoufá, že Michael přispívá na svůj kanál až příliš sporadicky. Mně to nikdy netrápilo. Snad právě ta nouze o tak dobrá videa dělá z každé nové epizody zážitek lepší, než mi může nabídnout kdeco jiného. Vždy, když mám tu možnost sledovat nový příspěvek kanálu Vsauce, raduju se. Málokdo totiž osvětluje svět tak parádně, tak poutavě, jako Michael Stevens.


Kam dál

Reklama