Těkání očima

11. srpna 2018 v 13:58 | Weiler |  Random rant
Existuje fenomén, díky kterému si všímáme věcí častěji poté, co jsme se s nimi nějakým způsobem blíže seznámili. Řekněme, že jste se nedávno dozvěděli o významu symbolu Ichthys, a najednou ho vidíte na každém druhém autě. Tenhle fenomén kognitivní selekce vysvětluje spoustu shodu okolností. Jako třeba když se koukáte na pětadvacet let starý film, a druhý den v práci slyšíte hlášku z něj. Ale…

Existuje i pohyb očí, kterému se říká saccade. To je bleskový pohyb očima na jiné místo zorného pole. Snad důvod, proč má tenhle pohyb své speciální označení, tkví v tom, že během tohoto trhavého pohybu není zrak schopný vnímat nic, na co zrovna není fixován. Abychom však před očima neměli tmu pokaždé, když se potřebujeme někam rychle mrknout, vyplňuje náš mozek ty zlomky sekund přibližnými obrazy toho, co jsme viděli.

To dokáže být dost psycho, když se nad tím zamyslíte, protože ty obrazy jsou vlastně takové falešné vzpomínky. Leccos vám to řekne o způsobu, jakým vnímáme, když si vyzkoušíte mrknout se na hodiny s vteřinovou ručičkou, jak to radí tady Michael. Od něj jsem se vlastně o tom úžasném termínu dozvěděl, když jsem viděl tohle video v doporučených a řekl si - hej, Vsauce video, který jsem ještě neviděl, jdu si ho pustit.

Teď ale přichází ta opravdu freaky část. Ta část příběhu, kdy si začínám myslet, že se tu děje něco nekalýho. Následující den jdu totiž navštívit jeden z mých oblíbených webcomiksů, a představte si, jaké slovo je v něm zmíněno.

To není! Normální!

Slovo saccade jsem nikdy předtím neslyšel. Za celých 26 let jsem se s tím slovem nesetkal - alespoň ne v kontextu, ve kterém bych musel byť jen okrajově pochopit jeho význam, nebo jinak vstřebat jeho přítomnost. 9840, slovy devět tisíc osm set čtyřicet dní existovalo slovo saccade mimo můj mozek. V 9841. den jsem se s ním seznámil poprvé. V 9842. jsem ho našel na jiném, absolutně nesouvisejícím místě.

Neumím spočítat statistickou pravděpodobnost toho, že se něco takového stane. Ale vím jistě, že je nízká. Že musí být nižší, než pravděpodobnost vážnější automobilové nehody. Je jistě nižší, než si jednou za život zlomit kost. Nebo potkat identická dvojčata. Přesto se mi povedlo setkat se s tímto okrajovým slovem anglického jazyka ve dvou po sobě jdoucích dnech, ale nikdy se nevybourat, zlomit si ruku nebo vůbec zaregistrovat dva stejné lidi.

Něco je tu podezřelého. To nemůže být náhoda.
si říkám, a přesto dle mého dosavadního chápání světa to náhoda být musí. A to mě trošku leká. Protože jednu astronomicky nepravděpodobnou náhodu člověk odmávne, neboť při dost dlouhém časovém úseku se její pravděpodobnost jedině zvyšuje. Takže se dá snadno uvěřit, že i v těch takměř deseti tisíci dnech prostě něco takového nevyhnutelně nastane. Když už je to ale několikátá taková náhoda!? To se pak zdá devět tisíc osm set čtyřicet dva dní opět třeskutě málo na tolik z nich. Souhrnná pravděpodobnost opět klesne pod uvěřitelnou mez a vy začnete hledat důvod, o kterém víte, že nemůže existovat. Nemůže jít přece ani o fenomén, o kterém jsem mluvil na začátku - tak časté to slovo není! Musí to bejt souhra náhod a nedokonalostí v mém vnímání světa, ale… ale co když ne?
Tak si uvědomíte, jak vznikají konspirační teorie a jak lidé začínají věřit na duchy a na anděly a nejspíš i kde se vzala víra v boha. Lidský mozek odmítá určitým věcem uvěřit, protože jsou v rozporu se selským rozumem. Tak si vymyslí všelijaké nadpřirozené konatele a spletité příčiny. Mě na tom znervózňuje, že tuhle část mozku mám očividně taky. Protože nemám k dispozici dostatek důkazů, které by podpořily vysvětlení přirozenější, část mý mysli začíná věřit v nehmatatelné síly a skryté záměry. Najednou vím, jak se cítí lidé, kteří se uchylují k nelogickým vysvětlením. Je v nich útěcha.

Ale stejně jako když člověk těká očima a to, co v pohybu očí neviděl, vyplní iluzí opřenou o poslední dostupnou pravdivou informaci, i při přemýšlení nad věcma, nad kterejma nemá kontrolu, často dosazuje informace pravdivěji vypadající, než je ta šmouha neregistrovatelného. Pravda je někdy nejen tísnivá a nepříjemná, někdy je i neuchopitelná. S tím se člověk nikdy tak úplně nesmíří. Ale asi je lepší, když to hrdinně předstírá, než aby se vydal napospas bludům.
 

Co srdce nebolí

26. května 2018 v 16:46 | Weiler |  Random rant
Pak sedíš v nonstopu na kraji Prahy a prohlížíš si nabídku Panini, z níž maj určitě sotva čtvrtinu.
V jednu chvíli si povídáš s rezatym týpkem (s kterym se znáš tak krátce, že se vlastně neznáte vůbec) o všem - od tvejch životních snů, přes psychedelika, až po přístupu k životu, jak člověk stárne. Rozumíte si. Na chvilku tě chápe, jako nikdo. Ale ty se celou dobu snažíš upozadit všechny ty signály, že ten charismatickej zrzoun z prostředka Anglie očividně něco má; nebo měl; s holkou, kvůli který jsi tu. A víš v podstatě na tuty, že mezi nima něco musí bejt, protože přece nejsi slepej.
Nejsi si jistej, jestli si máš připadat uboze, nebo utrápeně. Ale vyjde to nastejno. Takže když to všechno vyprchá - včetně tvýho jedinýho smysluplnýho rozhovoru s další živou bytostí za dobrý dva měsíce - jdeš prostě do hajzlu a chceš to zapít.
To se ti nepovede.
Tak místo toho sedíš na lavici před hasičárnou. Viděl jsi ježka, pustil sis Run the Jewels, a snažíš se ze všeho vypsat.
To taky nejde…

Přemýšlel jsem, při ztrátě kterýho z těch dvou hlavních smyslů bych ztratil víc. Kdyby se mi něco stalo, byl bych nešťastnější hluchej nebo slepej? Hm. Bez zraku bych si už nikdy nezahrál další videohru. Vytratila by se mi podstatná část mýho estetickýho vnímání. Už bych se nikdy nemohl potěšit pohledem na tvář a tělo krásnýho člověka. Psaní by se mi značně zkomplikovalo.

Jakožto i řada dalších věcí.

Na druhou stranu - já sotva vydržím čtvrt hodiny ticha. Jak bych to zvládnul po zbytek života? Navždy by utichla hudba, navždy bych neslyšel hlasy a smích lidí, ani odchylky v jejich intonaci, který dokážou prozradit jejich emoce. Ticho by ztratilo svou vzácnost a stalo se nepříjemným každodenním šumem, který nelze ničím vytěsnit. Šlo by na něj jen na chvíli zapomenout.

Asi bych se nakonec vzdal sluchu spíš. Svět jsem vždycky poznával hlavně očima. A jakožto amatérský spisovatel věřím… Ne. Doufám! že tím vizuálním se dá sdělit vše, alespoň v hrubých obrysech. Ale vím, že obraz může být zticha jen, když je na plátně. K obrazu světa zvuk patří. Patří k němu pro mě, protože taková byla má dosavadní zkušenost. Člověk odjakživa hluchý bude mít obraz světa jiný, stejně jako slepec. Nejsou to však obrazy o nic méně pravdivé či snad chudé.

Není pravda, že co člověk nevnímá, pro něj neexistuje. Je spíše převážně na něm, jestli bude k věcem, které nevnímá, lhostejný či nikoliv. Můžete celý život toužit po tom spatřit západ slunce či slyšet tóny varhan. Nebo můžete hledat krásu jen ve věcech, které jsou součástí vašeho vnímání.

Dobrou zprávou je, že ohyzdnost nikdo nehledá. Nepříjemná je jen pro nás, kdo se s ní chtě nechtě potkáváme.

… Sebereš se a jdeš domů. Jdeš zadem, protože je u předního vchodu už tak tři tejdny rozkopaný schodiště. Jinej důvod neni. Ale představ si, že je v baráku někdo, kdo se často kouká z vokna. A je jedno, v jakou denní dobu se domu vracíš, v jakoukoliv hodinu si tě sem tam všimne. Má přehled o svejch sousedech. Kdybys najednou začal chodit zadem pravidelně; a nejen to, vlastně bys vystupoval na jinejch zastávkách a parkoval s autem v jiný ulici; myslel by si tenhle soused, že ses odstěhoval.
Jenže žádnej soused by si tě nevšímal takhle pravidelně. A už vůbec by si o tobě nevyvozoval závěry. Lidi jsou (přirozeně) slepý a hluchý k tomu, co je nezajímá. Je ale možný bejt selektivně nevnímavej i k věcem, který jsou mimo tvou kontrolu? Dá se v tom procvičovat? Trénovat netečnou lhostejnost k věcem, který se ti jinak vkrádaj do myšlenek samy?
Docela bych se to chtěl naučit.

Kam dál

Reklama