Vítejte v Pražské kavárně

Pátek v 11:46 | Weiler |  Random rant
Jestli se něco současnému prezidentovi Miloši Zemanovi daří, pak je to krátce a výstižně pojmenovávat propastný rozdíl mezi dvěma vyhraněnými tábory v naší společnosti. Jeho charakteristika je sice hrubě zjednodušující, nemyslím si ale, že by byl původcem tohoto propastného rozdílu, jak to vnímají mnozí. Jestli je, rozhodně není jediným. Nemohou za to ani tolik ostatní podivní pánové typu Okamura či Babiš. Jejich relativní oblíbenost, respektive neoblíbenost, vidím spíše jako symptom. Nejsem si sice jistý čeho, ale takové symptomy se dají sledovat globálně. Ve spojených státech jsou to Trumpovci vs. Clintonovci, Británii rozděluje Brexit, Německo zase Merkelová. U nás je to Pražská kavárna proti vobyčejnejm lidem.

Tenhle rozdíl tady existoval už před Zemanem v úřadu. Pomalu se vyhrocoval a za jeho prezidentování, nejspíš i díky němu, vykulminoval. Miloš ho nicméně jenom pojmenoval, byť z něj před druhým kolem celkem úspěšně těží. Postavil se přitom na stranu přesně těch lidí, o kterých se na Federálním shromáždění v roce 92 vyjadřoval jako o bezmála nesvéprávných. Jaké bylo tehdy téma? Referendum. A jasně, souhlasím, že člověk může svoje názory měnit. Ale je trochu podezřelý, když je mění, jak se mu to hodí podle situace. Od roku 92 jsme viděli v tomto jeho názoru jeden významnej posun - z poslance se stal kandidát na prezidenta v přímé volbě. V roce 1992 to byl poslanec Miloš Zeman, kdo chtěl zabránit lidem rozhodovat referendem. V roce 2018 je to kandidát Miloš Zeman, komu se nelíbí, že poslanecká sněmovna zabraňuje lidem rozhodovat referendem.

O Zemana ale nejde. Jde o tu Kavárnu proti zbytku republiky. Současnej prezidentskej úřad by byl hrozně rád, aby si lidi mysleli, že Praha, a celkově pak i všichni intelektuálové a vysokoškolsky vzdělaní lidé týhle republiky, ostatními občany pohrdají. Že si o všech vesničanech a důchodcích myslíme, jaký jsou to tupý idioti a odpad člověčenství, a že samotnej akt volby Miloše Zemana z nich v našich očích dělá nedotknutelný. Především má ale pojem Pražská kavárna evokovat jednotu - elitní klub, kterej svojí politickou angažovaností pracuje na tom, aby dalšim mladym lidem propagandou vymyl palice, šířil multikulturalismus, a stal se novou oligarchií.

K čemu to pak může vést? Například k procesu zvanému reapropriace. Podobně jako se to stalo tehdy s impresionisty. Louis Leroy ve svém kritickém článku použil označení impresionismus jako zesměšňující, než si ho umělci sami přivlastnili a aktivně ho používali. Vnímám, že něco podobného se teď děje s pojmem Pražská kavárna. Co bylo původně generalizující nálepkou pro kohokoliv, kdo nesouhlasí s kroky Miloše Zemana, se stalo jménem pro skutečně myšlenkově jednotnou část naší populace. Pro většinu kavárenskejch ovšem neplatí, že by na někoho koukali spatra, a že by to byl klub jen pro intelektuální smetánku. Co nás spojuje, je kritický přístup k faktům. A ten se může naučit i vesnickej balík.

Jestli mě teda nějakej volič Miloše Zemana štve, pak je to vždycky jen tím, že buď nevidí, celou pravdu o současném prezidentovi, odmítá ji vidět, nebo mu tato pravda nevadí. Je zároveň fakt, že všechny voliče, kteří tu pravdu vidět nechtějí, nebo kterým nevadí, bez většího rozmyslu odsuzuji. To jsou lidé, kteří si udělali názor dávno, a jsou buď křiví, nebo zabednění. Nevěřím, že ale tvoří většinu voličů Miloše Zemana, nebo nedejbože většinu státu. Ti, co si myslí, že pan Zeman je na straně těch poctivejch, pracovitejch lidí, chrání nás před muslimskou hrozbou a říká věci tak, jak jsou, jsou sice hloupí, ale není to důvod dělat si z nich nepřátele. Mylně si vykládaj protizemanovské názory jako organizovanou štvavou kampaň a Zemanovy prohřešky jsou pro ně chyby lidské. Nebo se prostě jen momentálně obávají Drahoše. V lepším případě toho, že by se mohl stát loutkou v rukou sponzorů a rádců, v horším případě toho, že je to vítač.

Jejich úsudek podle mě není správný. Není to ovšem proto, že bych je považoval za imbecily. Je to proto, že vychází z mylných předpokladů a nesmyslných pohnutek. Příkladem může být tady Jitka, která fandí Zemanovi už jen proto, že se do něj Drahoš po prvním kole obul. Že si ale Zeman bere do huby kdekoho (a jmenovitě třeba dávno zesnulého pana Peroutku) zjevně blaženě ignoruje. Ringo Čechovi je snáze odpustit, protože je to Zemanův kamarád, ale i tak je směšné slyšet, jak hned v druhé minutě tohoto rozhovoru demonstruje prezidentovu vzdělanost naprosto scestným tvrzením, že současný dalajláma odmítal zrušení otroctví. I kdyby tento neověřitelný dalajlámův postoj byl pravdivý - jak to s Tibetem a otroctvím ještě do roku 1959 bylo, si můžete přečíst zde nebo zde.

Pro mě tedy být členem Pražské kavárny znamená prostě koukat se na věci kriticky a v souvislostech. Nehodlám si členství v kavárně uzurpovat, protože jsem člověk s vysokoškolským titulem, a nehodlám si členství uzurpovat, protože bydlím v Praze. V Pražské kavárně jsou vítáni lidé ze všech českých měst a vesnic, všech profesí, jakéhokoliv vzdělání, v jakékoliv ekonomické situaci. Podmínkami členství je pouze kategorické odmítání polopravd jako uspokojivých argumentů, nezaměňování arogance za charisma a asertivitu, a rozhodování se na základě pravdivých a relevantních informací.
 

Jsme nuly

9. ledna 2018 v 11:48 | Weiler |  Random rant
Kdysi dávno mi bylo nula roků. V kalendáři, na kterej jsme zvyklí, rok 0 neexistuje. Neexistuje ani žádného nultého nultý. Jenže existuje nula hodin. A stejně tak, aniž bychom si to vůbec uvědomovali, žijeme každej skoro 12 měsíců a je nám nula let. Já jsem se navíc narodil začátkem léta, takže zatímco mi už na podzim bylo jedno léto, tak mi bylo nula roků. A to je hodně podivný, protože jsme zvyklí spíš řikat, že je někomu jeden rok a nula let, než jedno léto a nula roků, přijde nám to jazykově přirozenější a hlavně synonymické, přitom třeba u mě to vůbec není pravda.

Ve starověkym Římě neznali nulu. Takže stejně jako každej chvíli existuje nula hodin, měsíců a roků, ale přitom stejně existujeme, stovky let vlastně neexistovala žádná nula. Teda, existovala, samozřejmě, jen se o ní moc nevědělo. Existovalo nic. Jenže nemělo svoji pevnou pozici mezi čísly. Nic bylo něco, s čim se nepočítalo. A jelikož byl prakticky každej matematik tý doby zároveň filosof, vedlo to k otázkám typu: "Jak může být nic něco?"

To je pravda. Jak vnímáme nulu? Jak vnímáte nulu vy? Je to pro vás prostě arabskej symbol, kterej má oválný tvar? Znamená snad absenci něčeho? Nebo znamená nic? V tom je velkej rozdíl! Nula jako nic znamená absolutní nic, popření všech věcí, nic jako samotná substance neslučitelná s existencí věcí ostatních. Když je něčeho nula, znamená to, že to nic nahradí cokoli, čeho je právě nula… zní to vůbec logicky? Dalo by se uvažovat spíš, že nula je zkrátka absence věcí. Co totiž znamená třeba takových pět? No když mi na stole například leží pět mincí, mám pět, protože za tou pětkou něco stojí - mince. Dejme tomu, že jsou to dvoukoruny. V tom případě mám pět mincí a deset… Počkat, deset čeho? To nemůžu říct jen tak deset, musím říct deset korun. Opět si za tím číslem představit nějakou jednotku. V tuhle chvíli mám například i nulu. Nulu čeho, ptáte se? Bankovek. Desetikorun. Pomerančů. Takže stejně jako samotných pět neznamená nic, ani nula by neznamenala nic. Jenže nula znamená nic. To je vlastně v zásadě definice nuly.

Takže máme něco, co zároveň je něčím, zároveň ničím. Při sčítání je nula velmi jasné nic. Vlastně ani není, reprezentuje prázdno, absenci. Při násobení je nula velmi agresivním něčím. Je zástupcem nicoty, která z něčeho dělá nic. Když vylijete z nádoby její obsah, víte, že tam je teď vzduch. A přestože je v nádobě pořád něco, řekneme spíše, že je v ní teď nic, neboť ono nic označuje absenci něčeho, co tam bylo předtím. Vysajeme-li ale i vzduch a v nádobě vznikne vakuum, náhle je tam něco - vzduchoprázdno, které je však zároveň celkem podstatným ničím. Neosvětlené vzduchoprázdno je absolutní nic, ale existuje pro něj termín, který označuje stejně existující neexistenci, jako nula.

Není proto zvláštní, že když v krabici nic není, a v krabici je nic, znamená to vlastně to samé. Což je smýšlení, které nelze aplikovat na žádný z fyzických předmětů. Kdyby v krabici šála nebyla, rozhodně by se to nerovnalo stavu, kdyby v krabici byla šála. Nula tedy zcela jasně zároveň je i není. Něco, co si o své osobě neumíme představit - že bychom byli i nebyli současně. Přesto je nám po určitou dobu nula let, spíme či bdíme, když je nula hodin, aniž bychom se kdy ocitli v čase, který není.

To je samozřejmě vše jen taková hra se slovíčky, že ano. Jenže s tím na paměti se stejně musím ptát - co znamená naše existence a co znamená existence pro nás.

Kam dál

Reklama