Asi vosmej živel

10. ledna 2013 v 0:47 | Weiler |  Random rant
Přišel jsem domů trochu cinklej - dost na to, abych ztratil zdravej úsudek, ale ne dost na to, abych přestal vidět na klávesnici. Občas se mi to stane... no občas... zkrátka a dobře sem tam přijdu domu a tak trošku předběhnu čas a domů přijdu vypitější, než bych měl správně být. Sestra, která je v takových případech ještě vesele vzhůru, mě vždy kulantně upozorní na to, že se vracím domu mírně pod obrazem a ačkoli jsem v tu chvíli připraven zalítnout do postele jako vlaštovka do vlasů spolužačky, kterou schválně škádlíte, protože se vám líbí, ona tvrdí, že je ještě brzo. A kdybych byl střízlivý, vpravdě bych asi seděl u počítače a hrál jednu z mých nejoblíbenějších her na nejtěžší obtížnost v honbě za achievementem. Zkrátka bych dělal něco naprosto neužitečného.
Ale dnes jsem přišel a vzpomněl si na blog, který jsem si založil asi měsíc zpátky a napadla mě ta neuvěřitelně chytrá myšlenka, ne nepodobná hlasu, který vám opakuje: "odpal tu starou rachejtli, nic se ti nemůže stát!", abych napsal článek na blog... ve značně podnapilém stavu.
Totiž!
Abyste věděli, obvykle konzultuji svůj článek s věrným přítelem Wordem. Já totiž i za střízliva nasekám hromady hrubek a kolikrát si větu rozmyslím až potom, co jí dopíšu.
Dneska píšu rovnou na blog a mám hroznou bžundu z toho, že zatí jediné slovo není červeně podtržené. S vlnkama, jak to dělá Word, jako kdyby chtěl prolévat mou krev za tak ohyzdnou gramatiku.
U všech špaget, až já budu po ránu číst tenhle článek, asi se mě začnou chápat mdloby a po probrání se plácnu do čela a psaní článků po sedmi zelenejch a šesti pivech si zakážu. Vlastně si řikám, že bych měl utnout každou větu už teď, ale ta promile ve mně mě nutí pokračovat (mně mě, ty kráso). A kolikrát vždycky nutila. Svět se skládá, éé... z vody, vohně, vzduchu, země... lásky... víry... sebereflexe a chlastu. Alkohol je můj vosmej živel.
Vždycky jsem si přišel, jak když lítám. Jak když všechny zábrany opadly a já konečně dělal co chtěl. A pak vystřízlivim a říkám si, že jsem to vlastně nechtěl. Jenže kolikrát mi to vrtá hlavou a pak přichází dilema - jsem-li sám sebou střzlivý, nebo se sklenkou v sobě činím, co bych činil, kdybych za střízliva nebyl takovej srab. Pár pivek a panák a přichází pan Hyde, kterej to teda trochu kazí tim, že nezačíná na písmeno P. V opilosti jsem už udělal tolik věci, mnohé z nich si nepamatuju, prakticky za žádnou se ale výrazně nestydím... možná, protože to pak jednodušše svalím na alkohol, každopádně mi vždycky vrtá hlavou, proč je takový nepřekonatelný problém to udělat za střízliva. Bejt opilej je hezký, a nemít kocovinu ještě hezčí, ale jednu věc chlastu nezapomenu: jak jsem se zamiloval. Byl jsem napitej a jednou vám ten příběh možná budu vyprávět, ale z nějakýho důvodu mi teď přijde moc důležitej na to, abych ho sfouknul dvěma větama. Ale ráno mi možná přijde stejně důležitej... ono, vzpomeňte na můj pátej živel...
Píšu článek zcákanej a možná naposled, protože pomalu střízlivim a váhám nad tím tlačítkem Hned zveřejnit. Ale zkuskit se má prej všechno, a mojí ožralý duší přijde, že jsem toho v životě zatím zkusil málo.
Klik...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pazzo Pazzo | Web | 10. ledna 2013 v 9:56 | Reagovat

Na to, že jsi to psal opilej, to je fakt dobrý! ;D
Jo jo, tak si říkám, jestli mé opilé já je moje pravé já bez všech zábran, či něco ,,otráveného" alkoholem... tedy - né moje pravé já :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama