Fiktivní padouchové

18. února 2013 v 21:52 | Weiler |  Random rant
Když jsme malí, máme většinou omezené chápání světa. Aby nám nezůstalo, musíme se učit. Chtít se učit znamená chtít jít dopředu a tvořit znamená se na tu cestu vydat. Když člověk netvoří, stagnuje, když se neučí, začíná mu to připadat správné. A to je pak zlý.
Dobrý způsob, jak děti učit je skrze hry. Zábava je něco, co nás od malička přitahuje a vždycky bude, a i když jí v pozdějších fázích života vystřídá tvrdá dřina pro efektivnější vštěpování informací, vždy slouží jako dobrá pomůcka navíc. Škola hrou, že ano. Příběhy jsou perfektní pro ilustraci každodenní reality, slouží jako obraz skutečnosti a její metaforické vyjádření, ale i s tím se musí na děti pomalu. Proto jsou to zprvu pohádky s poselstvím o tom, jak bychom se měli vyhýbat kastovnímu rozdělování světa a párovat princezny s chrabrými bojovníky nízkých původů, bajky, kde nás mluvící zvířátka učí, abychom se nechovali jako kokoti (a že někteří se jako kokoti budou chovat stejně), nebo třeba animáci, kteří nás učí… no dobře, ti jsou asi převážně o tom přehnaném násilí a maniackých nápadech. Nebo alespoň bývali. Předpokládám, že ti nás učí se v životě taky bavit, což je dle mého názoru neméně důležité.
Fikce cílená na děti je zároveň však kvůli jejich omezenému chápání zjednodušená na elementární dřeň, kde láska a pravda vítězí a zlo a lži ostrouhají, většinou ani vyloženě neumřou, jen se polepší. Takže čarodějnice zaklejí princezny ze zášti a závisti, draci jsou vybíraví ve své stravě a zlí černokněžníci zabíjejí lesní zvířátka pro zábavu. Protože dítě potřebuje padoucha, aby na vrcholku své kamenné věže hulákal, že je ten nejzlejší, nejprohnilejší a nejnebezpečnější, aby hrdina příběhu nemusel o své chrabrosti a dobrotě za celou dobu říct ani slovo, protože vejtahy nemá nikdo rád.
Takový druh padoucha do dospělosti nepřežije. Když zabijete všechny lidi na Zemi, komu hodláte vládnout? Kočkám, psům a rybičkám? Velký zlý padouch chce lidi ovládat a to zkrátka nejde proklamováním se za velikýho hajzla. To jde jenom chytrou lží, podvodem, klamem. Proto fiktivní padouch spřádá celou síť lží, těží ze slabých míst ostatních filosofií a udeří tam. Správný padouch musí dávat smysl - vždycky. Logický, chladně kalkulující, někdy dokonce polopravdivý smysl. Správného padoucha nesmíte zaskočit ničím, co byste mohli říct, maximálně svými činy. Proto správný "dospělácký" padouch obvykle vede monology, ve kterých vysvětlí svůj dokonalý plán spoutanému hrdinovi bez JAKÉKOLI možnosti úniku EHM, EHM, protože když už autor takový plán vymyslel, přece ho nenechá rozbíhat se pomalu v pozadí, jak by se stalo v realitě. Největší padouch je schopen přesvědčit vás o své pravdě a tvrdit vám, že ve skutečnosti je on agentem dobra. Jeho argumenty musí dávat smysl a to jediné, co vám brání v tom s ním souhlasit, je vaše přesvědčení, že je zlý. Musíte to vědět srdcem a ani na chvíli nezapochybovat, protože jakmile mu dáte za pravdu, jste v jeho hrsti, ovládá vás a to je to, o co celou dobu usiluje. I kdybyste poté nebránili jeho, ale pouze jeho pravdu, zdědíte po něm postavení padoucha vy.
Ale to je jen fikce, samozřejmě. V realitě neexistují žádní padouchové, kteří by měli nevyčerpatelnou zásobu logických argumentů, nestrhli na svou stranu hromady sympatizantů, kteří věří, že mají pravdu, protože ostatní věří v to samé. Nejsou tu ani žádní hrdinové, kteří by se dokázali padouchům postavit a vědět v srdci, že oni jsou ti dobří, že pravda je na jejich straně. Tohle není román…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama