Čtyři Piva

6. března 2013 v 11:27 | Weiler |  Básnická středa
Tohle je krátký, zato ovšem pravdivý příběh, rozdělený celkem příznačně na úseky podle piv.

Někdo z naší třídy měl oslavu na Míráku v podniku mimo mou oblíbenou cenovou kategorii. Pokud jste spíše hospodští než kluboví, jistě mi dáte za pravdu, že v podobných podnicích neznamená vyšší cena vyšší kvalitu, ale často právě naopak. Takže předražený pivo, který je ještě navíc nic moc. Špatný pivo je ale furt lepší, než kdejaký trhlý koktejly nebo, nedej bože, nealko, takže jsem ten nekřesťanský peníz za ten půllitr vypláz. Cucal jsem ho zákonitě, aby mi co nejdýl vydržel, abych ho měl stejně do čtvrt hodiny vypitej. Abych vás uved do situace, v klubech se necítím moc dobře, protože hudba hraje moc nahlas na nějakej smysluplnej pokec, a když jste navíc společensky plaší, ani se o něj u stolu plnýho cizích lidí nepokusíte. Netančíte, chlastat kvůli penězům moc nemůžete, tak vám stejně nezbejvá, než cucat to pivo.

Rozhodl jsem se po dopití další alespoň prozatím neobjednávat a počkat, až mě žízeň donutí. Možná i proto jsem se nechal překecat k zaujmutí místa na parketu, mírně se pohupovat do rytmu hudby, kterou jsem nemohl vystát, a v záři stroboskopů se pousmát při každém očním kontaktu s nejbližší osobou. I toho jsem brzo nechal a vypařil se z podzemního klubu zpět na povrch. Podnik byl zřejmě součástí restaurace, která byla hned nad schody, a velice překvapivé bylo zjištění, že tady čepujou pivo za poněkud přijatelnější ceny. Čapnul jsem prvního člověka, který šel okolo, a šli jsme z přeplněné hospody k jednomu z prázdných stolů na zahrádce. Takhle večer sice bylo chladno, ale oproti propocenému vedru v klubu to bylo jako kýbl s ledem po vyndání talíře hranolek z friťáku holou rukou. Jenže do toho piva nějak nebyla chuť - nebylo mi přímo zle, ale žaludek asi nějak nesnesl hudební vkus DJe.

Můj parťák mě zhruba v půli piva opustil a šel zpět dolů, načež jsem mu řekl, že své pivo si v klidu dopiju. Zůstal jsem na zahrádce sám a přemítal, jak to tak občas dělám, když vyrážím za zábavou a nemohu jí najít. Vytáhnul jsem telefon a dožadoval se pozornosti kámošů, kteří pili jinde. Slíbili, že se zastaví a s útěchou toho jsem se odebral zpět do klubu. Našel jsem si stůl, který hosté vyměnili za taneční parket, a v tichosti čekal na vysvobození. A v tu chvíli jsem si zároveň přivlastnil (tedy odcizil, ale to by do básničky nepasovalo rytmicky…) něčí nedopitý větrák a připomínal si při jeho pití, že kdybych za něj zaplatil, nebyl by chuťově o moc lepší.

Chlastací komando nakonec dorazilo a netrvalo dlouho, aby sami prohlásili, že tenhle klub stojí za hovno. Vypadli jsme a jeli do naší oblíbené hospody, ještě než to k ránu zabalíme. Dal jsem si skutečně jen jedno rychlý a šlo se domu, ale těch pár minut v hospodě bylo lepších, než celej blbej večer v klubu…

První pivo neuvěřitelné jmění stojí.
Druhého se můj žaludek, bůhví proč, bojí.
Třetí jsem někomu ze stolu zcizil.
Čtvrté, to nejlepší, během pár minut vypil.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama