Depky

10. března 2013 v 23:44 | Weiler |  Téma týdne
Deprese je pěkně debilní věc a proto se jí snažim vyhejbat pozitivním přístupem ke všem sračkcám, který se mi dějou. Většinou to jde bez větší námahy, protože k materialismu vyznávám téměř budhistický přístup, takže když mě někdo podělá o trochu peněz nebo se mi něco rozbije, zamrzí to, ale příště už jsem prostě opatrnější. Na ostatní problémy mám nejrůznější mantry a střípky filosofií, s kterejma se dá překlepat překvapivý množství depkyhodnejch situací. Na sebevraždy jsem myslel téměř vždycky výhradně z prdele - jak to provést, abych nadělal co nejmenší bordel a nasral co nejmenší počet lidí, je ale pravda, že dřív jsem se v sebelítosti párkrát utápěl. Možná proto mám teď ty mantry.
…a chlast.
Přetrvávaj svízele typu: "jak já si jenom najdu holku, když jsem takovej stydlín, nadosmrti zůstanu sám, bůhů" a když se to nasčítalo například s obdobím, kdy se na mě vysral kámoš, ta holka, co jsem do ní byl zakoukanej, fakt přítele měla a můj oblíbenej filmovej tvůrce umřel, byl jsem schopnej sednout si na pár hodin do rohu postele a se skleněnym výrazem přemejšlet, jak snadný by asi bylo narodit se jako pes. Dneska se při tý otázce "jak si najdu holku…" duševně rychle profackuju a radši se sám sebe zeptám, jak si malej Kpodo, kterej se narodil v Africkym přístřešku z bahna a slámy už nakaženej virem HIV, bude hledat novej zdroj vody, až mu ta studna 10 km za vesnicí vyschne. Já se svou nesmělostí můžu něco udělat a navíc, bejt svobodnej má svý nesporný výhody. Nemusím si totiž jeden večer vybírat mezi večeří venku, chlastačkou, pařením videoher, kinem a romantickou procházkou při měsíčku, prostě si koupím pizzu u stánku za Albertem, do jedný kapsy dám přenosnou konzoli, do druhý flašku vodky, sednu si do kina a pak se z něj za svitu luny odpotácim domu.
Pak jsou tady ale i existenční krize, vždycky velká zkouška mojí mentální obrany proti depresi. Jednou za čas se totiž moje neschopnost protloukat životem tak, abych splnil alespoň minimum svých už tak nízkých ambicí, na mě sesype jak dům z neslepenejch cihel a pak vidím celý dny všechno v bledym odstínu šedi, nebaví mě hrát, civět na telku, jíst, baví mě jenom spát, protože tehdy se nemusím zabývat svýma myšlenkama, ale i to je pěkně náročný, jelikož mi ještě před usnutim nedá pokoj myšlenka, že jsem úplně k hovnu člověk. A neuvěřitelně bolí předstírat přede všema, že se mám furt stejně spokojeně, ale já prostě nevěřim, že bědovat sám sebe na veřejnosti někomu pomůže.
Přece se ale z toho období vždycky dostanu a je mi hej, že jsem se oprostil od většiny mých tužeb, a že ty zbylé už alespoň netrápí. Že jsem konečně smířen se statusem quo a nadále nepokládám věci jako postavení nebo úspěch za metr, který by odlišil dobrého člověka. Konečně není žádný viditelný důvod k depresi, zaleje mě štěstí a nirvána je na dohled. A přesně v tu chvíli moje sestra, která v životě nikomu nic neudělala a o nic se nikoho neprosila, skončí v nemocnici s ekzémem, co trýzní celý její tělo. To hned dostanu chuť si lehnout a spát… už napořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 T. T. | Web | 11. března 2013 v 13:10 | Reagovat

Takovýhle situace daj člověku v životě hodně zabrat...
Vždycky se podivím, co všechno je člověk schopnej ustát...
Hodně důležitý, je umět se nad věcma povznést...brát to jako osud, život, zkoušku, zkušenost...a užívat si těch přijemných okamžiků...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama