Human race

16. března 2013 v 14:31 | Weiler |  Téma týdne
Dnešní zamyšlení na téma týdne vyšlo o poznání lyričtěji, než všechny příspěvku doposud. Občas je to s mym psanim téměř proud vědomí…
Tohle je život a lidé se ho snaží kouskovat, takže vymysleli hodiny, minuty a sekundy: časový úseky tak rozšířeně subjektivní, až z nich je systém. I Řehoř přišel na chybu v týhle konstelaci, načež mu Pythagoras řekl, že je to stejně nekonečnej závod. Kdyby ho nějakej Albert nebo Isaac vzali za slovo, mohli jsme žít moment po momentu a západ slunce by byl stejná událost, jako úplněk a zamračený nebe.
Každej z nás sedí ve svý pohovce, ať už je udělaná z látky, kůže nebo neustálýho pohybu, hltáme obraz za obrazem a popraskanou zeleninu, v jednom okamžiku visíme vzhůru nohama za kotník a v dalšim vydechujem slova útěchy. Každej máme perfektní život na jazyku, cejtíme jeho chuť, ale než si na něj vyděláme, zemědělci do něj přidaj pesticidy a distributoři ho rozemelou a přimíchaj do něj trpkost. Zdá se nám, že mezi náma a našim štěstí vždycky někdo stojí. A když na něm začnem sami pracovat, šťastný nejsme.
Teda jak kdo, zřejmě…
Bejt slepej a vnímat sousloví modrý nebe jako dokonale prázdnej pojem. Ale vidět je prokletí, skoro takový, jako vědět. Přesto jsou situace, kdy to chceme, jako ránu od boxera, jako bolest při odpanění. Máme přátele, máme známý, známe mámy, ale mozek je stejně vždycky opuštěnej a kvílí jako štěně. Někdo ho nasytí, stará se o něj a vezme na sebe starosti, jinej ho jen nechá, aby se s nim táhnul jeho cestou a sbíral po něm zbytky.
I já mám sen o třípatrovym baráčku, hranatym jako kvádr. Ve sklepě mám vlastní fitko, protože když ho budu mít doma, k sakru, třeba taky začnu cvičit. Na stěně je velkej obraz svalnatýho chlapa co mě motivuje, všude se ale válej pornočasáky, abych nezapomněl, že jsem hetero (ne, že bych na tom ale tolik trval). V přízemnim patře je chodba a taky garáž a komora, a jen co otevřu dveře, přivítá mě velkej huňatej pes, na kterýho nemám alergii. První patro je rozdělený na koupelnu a trochu proti vší logice stejně prostornou kuchyň, i když jím vždycky o patro víš. Možná se sem vejde i kamrlík pro hosta. Druhý patro je moje skrýš, můj brloh o jedný místnosti. Trávim tady většinu dne a je tu bordel a jasně, i smrad. Ale je to moje oáza klidu a můj přístav myšlenek, moje kreativní dílna, v který skládám nejen slova. A na střeše je trávník, klidně snad i umělej, ale pořádám tam každej rok první hezkou jarní sobotu grilovačku pro všechny svý kámoše. Den se promění v noc, a jestli je tam malá zahrádka z větší části zaplněná bazénem, dá se do něj z tý střechy skočit. Lidi se trousí po všech čtyřech podlažích, pivka v ruce a mně je jedno, kde se zrovna nacházím, stačí mi mírná intoxikace a slyšet ten všudypřítomnej ruch.
Svět je daleko od perfektního, má svý vady a já čtu každej den v novinách o jinym průseru. Sem tam si v nich ale přečtu o vyvedenym divadle, jak prase zachránilo tonoucí se dítě, nebo si vyluštím křížovku a stačí to. Nejsem jezdec na duhách, nejsem sjednotitel, i když ty rozdíly, co vidí jenom lidský oči, nemůžu vystát. Nechci nic víc, než trochu svobody od mamona a velkou dávku pasivity. Ze všeho nejvíc ale chci, aby to všechno dobře dopadlo. Na rozdíl od filmů bych si chtěl nárokovat šťastnej konec.
Ale lidstvo pořád stojí na startu, prsty opřený těsně za čárou, a až poběží, zúrokuje roky tréninku v několika sekundách. Tak žijeme - den po dni nebo moment po momentu?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama