Vobědy

20. března 2013 v 11:04 | Weiler |  Básnická středa
Dnešní verše jsou první z mnoha zabývající se věcmi tak světskými, jak jen mohou být. Poprvé se přihlásila realita a já věděl, že ne vždy bude můj veršovaný příběh životem plný obrazů fantasie, metafor a lyriky, ale že budu muset sáhnout po tom prvním, co mě napadne a co se ještě k tomu bude rýmovat. A tak se má malá básnička tentokrát týká obědu.

Školní kuchyně je diskutabilně postrachem většiny studentů. Pokud žák tvrdí, že mu dnešní oběd chutná, ve 100% případů tím myslí, že mu dnešní oběd projde zažívacím traktem, aniž by ho polovinu podráždil. Když nebylo maso zrovna samá flaxa, samej špek, pak to bylo zřejmě kódové označení pro Mírné Anestetikum Střevních Otvorů. Bramborovou kaši z prášku nezachraňovala ani scvrklá kyselá okurka, asi jedinej předmět organickýho původu, kterej jste mohli na talíři najít. Polovina jídel se topila v UHO a druhá úpěla nedostatkem ochucovadel, z nichž sůl ležela pouze na stole učitelském. A když nechcete mít hlad, tak buď poslušně fasujete proviant, nebo si jdete do automatu koupit bagetu a Snickersku.

Moje třída se však rozhodla proti teroru nepoživatelného jídla bojovat jedinými prostředky, které znala, totiž oko za oko, zub za zub, a hlavně během čtvrtého ročníku odpovídala potravinovým terorismem. Začalo to sice nevinným přebíháním z jedné jídelny do druhé a zneužíváním systému čipů, kdy vám každá jídelna vydala jeden oběd, i když už jste si ho vyzvedli v jídelně druhé. Někdy ovšem spolužáci to druhé jídlo nedojedli, takže ho šli vrátit k okénku. A když už ho vracej, přece ho nenechaj ve stejnym stavu. Takže se sebraly zbytky z celýho stolu a nakydaly se na jeden talíř, odvážlivec pak musel tu hromadu zbytků, kde byl špenát smíchanej s bramborovou kaší, odnýst k okýnku, pokud možno aby si ho kuchařky nevšimly. Později už ani nešlo o to, že lidi nemohli jídlo dojíst a tak si kolikrát zašli do druhé jídelny jen tak pokecat a při tý příležitosti se pokusit nacpat celou porci zemlbáby do sklenice s čajem.

Ve čtvrťáku už to byla úplná anarchie. Hodinová pauza už po čtvrtý hodině a my vždycky nutili učitele končit dřív, abychom se vyhli frontě na oběd. Čekáme nervózně u těch zavřenejch dveří, dokud nepřijde kuchařka a neodemkne je. Takže některý spolužáci s těma dvoukřídlejma dveřma lomcujou tak dlouho, dokud je neprohnou a neodhalí tak škvíru v místech zámku. Tak jsem tam jednou strčil klíč a tu zápatku posunul stranou: sezame, otevři se. Lidi se nahrnuli dovnitř a utvořili frontu, aniž by kuchařky věděly, že už jsme v jídelně. A tak dva z mých milých spolužáků vlezli za pult a otevřeli hrnce, kde už se povalovaly krásně teplé, čerstvé langoše. Ačkoli oni sami měli objednaná játra s rýží, vyndali talíř, naložili párek těch největších langošů a začli je zdobit kečupem a sýrem. Když uslyšeli ruch z kuchyně, rychle vzali svoje tácy a pádili si sednout. Nato přišla kuchařka a s udiveným výrazem, jak jsme se vůbec dostali do jídelny, se prvního člověka v řadě, tedy mě, ptá, jestli někdo šahal na hrnce. I přes cákance kečupu a hromádky sýra na jejím pultě samozřejmě tvrdím, že vůbec, i když se od nejbližšího stolu za sloupem ozývá cinkání příborů a chichot mých spolužáků.

Takže pokud je vaše třída ke kuchařkám slušná, vězte, že ty hnusný obědy jsou trestem za třídy, který nejsou.

Žlutá luštěnina, malá fazolka,
hned vedle ní fialová je, velká.
Ňáký maso v tom, k tomu krajíc chleba.
Kuchařky, to snad nebylo mi třeba.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katka Katka | 20. března 2013 v 15:39 | Reagovat

Školní obědy.. to je peklo a navždy bude. Nejvíc mě dostal příběh o dvou spolužácích a lá kuchařky :D .. Super Vildo :) Jentak dál, je to vtipné a přitom nevnucené :)

2 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 29. prosince 2014 v 18:35 | Reagovat

Tak z tohohle vyprávění se řežu smíchy. Zůstane navěky smutnou pravdou, že školní jídelny jsou Faktorem strachu nás všech... kromě mojí mamky. Té ve školní jídelně chutnalo. A, samozřejmě, dokud školní kuchařky nedají výpověď.

Jinak mám pocit, že u nás se asi nikdo tak neradikalizoval. Což je škoda. Má jediná revolta spočívá v odmítání nošení talíře na tácu, který po umytí anibůhnevíčím zapáchá hůř než toaleta. (Vhodné jako zbraň.)

V básničce jsi ony "potraviny" popsal tak suše, že prakticky vypadají jako jedlý chod...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama