Předposlední zvonění

17. dubna 2013 v 14:19 | Weiler |  Básnická středa
Tyhle verše nejsou o posledním zvonění naší třídy, ale třídy o ročník vejš. Přesto se snad budu v poznámkách zabývat posledním zvoněním třídy naší, víte, protože to je přeci jen téma osobnější a ani já se nevyhnu špetce sentimentu a kapce nostalgie. Přece jenom jsem to naše Zetko zbožňoval.

Naše třída se za celý čtyři roky nedokázala dohodnout ani na výzdobě nástěnky, takže si umíte představit to vybírání tématu, do kterýho se budem na poslední zvonění stylizovat. Všechny návrhy byly buď moc blbý, nebo příliš komplikovaný. Nakonec se nám podařilo usnést na námořnících, protože spolužačka našla na jednom e-shopu kapitánský čepice. A pokud u nás vázla organizace, není žádným překvapením, že se samotnou realizací to taky nebylo kdovíjak horký.

Teda jak u koho.

Já nikdy nebyl právě příkladnej člověk, co se týče plnění domácích úkolů, ale tenhle jsem vzal pěkně svědomitě. Tohle byla věc, na který mi zkrátka záleželo, víc, než na známkách a na těch "důležitejch" věcech, snad právě protože o nic nešlo. Nejela se žádná vyhrocená soutěž o nejlepší kostým, šlo jen o to vypadat jako námořník. Tak jsem se zmínil mámě.

Ta se zhrozila, co si to zas vymejšlim, ale moje máma, ta mě nikdy nenechala na holičkách a tak se poptala v práci, sehnala starší kuchařskej rondon a bílý řeznický kalhoty. Z kusu čtvrtky vystřihla podklad pro nárameníky a obšila ho modrou látkou se zlatýma pruhama. Doprostřed rondonu našila falešnou řadu pozlacenejch knoflíků a vyhrabala kdesi starý odznáčky ze skautů a mládežnickejch organizací, který by uniformě dodaly bling. Já jako vždycky prakticky ani nehnul brvou, jen sem googlil, kolik pruhů má na rameni kapitán a taky jsem si na cár látky nakreslil takovej ten barevnej nesmysl, ty služební proužky co bejvaj na prsou. Přijel jsem v tý parádě do školy a najednou bylo všem jasný, že jsem kapitán, jelikož moji plavčíci se zmohli akorát na bílý trika s modrýma proužkama. Nemít ty čepice…

Ale den se poved, nebudu řikat, že ne. Na malou chvíli po nás nikdo nechtěl ani prd, jen, abychom si užili den. Z kantorů se najednou stali přátelé, když s náma na chodbách popíjeli alkohol, kterej jsme jim přinesli, kecali vo životě stejně, jakoby to bylo v hospodě. My byli dospělý a bylo jedno, jestli oni byli starší o deset nebo čtyřicet let, byli taky jenom dospělí a v tu chvíli jsme si byli rovni. A poslední zvonění byl zážitek tak surrealistickej. Když jsme kráčeli chodbou a ostatní studenti nám tleskali, přišli se podívat, jaký jsme mazáci a jaký i oni jednou budou mazáci. A musim říct, že v tý falešný kapitánský uniformě to nebyl až tak blbej pocit.

Byl krásnej jarní den, tak jsme se rovnou šli ožrat za školu na kopec, aby nás každej pěkně viděl. Večer se šlo do hospody na hokej a nebylo nás málo. S kým jsme hráli, to vám řeknu těžko, ale jak to tak všechno sepisuju a vzpomínám… tehdy jsem to tolik neprožíval, ale dneska je to jedna z nejživějších vzpomínek na mojí třídu. Tohle je moment, kdy už jich většinu znám bezmála čtyři roky a i když jsme nikdy nebyla žádná parta za hrob, jako kolektiv většina z nás fungovala. A do toho nám naposledy zazvonilo…

Ty hořkosladký momenty v životě přece jenom patří mezi dobrý vzpomínky.

Šmoulové, rudoši a hippízáci
s kreslenim na můj ksicht dají si práci.
Já nemám drobný a než hledat skovku
radši těm študákům dám celou stovku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 M M | 28. dubna 2013 v 10:58 | Reagovat

Mozna by nekdy neuskodilo pridat  nejakou fotku:), at uz primo z mista cinu, nebo ilustracni zabery:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama