Trapný

3. dubna 2013 v 10:54 | Weiler |  Básnická středa
Malej milník, máme tu už desátou Básnickou středu. No do prdele, když si představim to číslo, který má přijít na konci, vzpomínám si ještě živějc na ty časy, kdy jsem se nutil přijít každej den na čtyři verše. Teď se pro změnu nutim přijít každej tejden s aspoň pěti odstavcema… no každopádně:
Jedna z věcí dobrejch na tom bejt mírně nadprůměrně inteligentní stydlivej člověk je fakt, že je to velmi jednoduchá role. Sociální interakce ze začátku připomínají spíše veletrh zdvořilostí, když už si ale na někoho zvyknete, smrsknou se konverzační možnosti na: "cokoli, o čem něco vím a neunudí to mýho kamaráda k smrti" a s tim už se dá do jisté míry pracovat, jelikož aspoň zhruba víte, co říct. Trapný momenty ticha jsou stejně na denním pořádku, a když nestačí, dřív nebo později se ztrapníte nevyhnutelným činem, před kterým vás život v místnosti s nonstop zataženými žaluziemi a série románů o čarodějnickém učni nevarovali. Ale je to role, na kterou se určitě dá zvyknout. Žádný přehnaný ambice a sebevědomí myši v terárku plným hadů zároveň znamenají, že je těžký si výrazně nabít nos. A buď svojí roli plachýho podivína přijmete, nebo se z vás stane paranoik.
Tak jako tak se v životě nenudíte.

Občas mám ten pocit, když s rukama v kapsách a hlavou kejvající se do rytmu písničky - která se mi do uší line asi se stejnou hlasitostí, jako se ze sluchátek line do blízkýho okolí - že na mě civí půlka lidí, co po cestě minu. Že mě souděj a smějou se mi, jakej jsem zoufalec bez práce a s omezenym sociálnim kontaktem, jak jsou moje oblíbený činnosti strašně omezený a smutný. Vrhám po nich škubavý pohledy, abych z jejich tváří něco vyčet, a mý ego připomíná mýmu id či superegu (těžko říct, co z těch dvou postihujou tyhle stíhy), že jsem to najednou já, co tiše soudí ostatní. V tý palici mi nikdy hučet nepřestává, vždycky se tam minimálně tři hlasy o něčem dohadujou. Teď zrovna mě nutí jeden přemejšlet, jestli to tak má každej. Neumím si představit nemyslet zrovna na nic. V jakýkoli daný chvíli myslim aspoň na to, že o ničem nepřemýšlím. Jelikož pak mám celý dny v hlavě tornádo úvah, začínám zapomínat. A to hodně rychle. Představte si, že jdete do krámu pro koblihu a po cestě zpátky vás ze země zvedne hurikán. Nějakou dobu to s vámi smýká ze strany na stranu a poslední, na co myslíte, je ta kobliha. Když je to krátkej hurikán, tak se po jeho skončení vydáte tu koblihu najít, ale čim dýl to s váma hází, tim větší šance, že na tu koblihu zapomenete. A tak nějak to mám se svým mozkem.

Přesně z toho důvodu jsem jednou zapomněl tašku ve školní skříňce. Došlo mi to až doma, když jsem potřeboval učebnici ZSV, takže jsem se pro ni vracel. A jak ten můj mozek filtruje jen to, co jemu přijde důležitý, tak si z celýho incidentu pamatuju hlavně, jak jsem se cejtil. Měl jsem dobrou náladu. Samozřejmě ne z toho, že jsem ve škole nechal tašku, ale celej ten den mi bylo nějak dobře. Potkal jsem pár spolužáků po cestě zpět a usmíval jsem se jak idiot. Když se mě pár z nich zeptalo, kam jdu, popravdě jsem jim odpověděl a snažil se v jejich výrazech nalézt ten pohled, kterým by mě soudili: "ty jsi ale idiot." A zahlédl jsem ten pohled v úplně každé tváři, i když s odstupem času bych se vsadil, že nebyl ani v jedné. Prostě jsem nad tím tehdy moc přemýšlel…

Jenže když se vám do mozku vkrádá paranoia, není nic jednoduššího, než si na ní zvyknout.
Dnešní odchod ze školy mě vážně dostal
takovej trapas se mi snad ještě nestal
odházím nalehko a (říkejte mi šašku)
já idiot si ve skříňce zapomněl tašku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama