Výletní

24. dubna 2013 v 23:30 | Weiler |  Básnická středa
Nejlepší je prostě chlastat venku. Nevím, kolik příležitostných, občasných nebo pravidelných pijanů z řad mládeže by se mnou souhlasilo, ale na cestě bývá obvykle největší sranda. A i když nemusí bejt láhev nutně v ruce, když je parta zrovna v druhým vagóně socky a každej tam dělá jinej nesmysl - jeden krade značku, druhej se za nohy věší z madla a třetí něco vykládá spícímu beždákovi - přijde mi vyhláška o zákazu chlastu na veřejnosti poněkud nešťastná. Jako připouštim, že ten zdivočelej zvěřinec, kterýho jsou mladý party posilněný likérem schopný, neni za střízliva právě nejlepší druh doprovodu, v jedenáct hodin večer když jedete domu a těšíte se do postele. Ačkoli je mi jednadvacet a měl bych bejt zřejmě právě ve věku, kdy je můj primární instinkt nebojácně lovit jeleny zubama, když nějakou hlučnější partu teenagerů potkám, ozve se spíš ten instinkt, co radí utéct. Dostanu vždycky trošičku strach, i když ti sígrové by mnohem spíš hodili šavli, než zlej pohled, kdyby na něco mělo dojít. Takže si umím představit, že mladá maminka, co se stará o tři opožděný děti a jede v jednu ráno z druhý práce domu, bude mít asi obav ze skupinky ožralejch blbečků krapet víc, protože já dostat po hubě od party opilců, máma mi leda vynadá za zakrvácený triko a ségra se mi vysměje. Jenže v čem je rozdíl, když se ta parta ožere někde uvnitř a pak zvolí přesun, než když poklidně chlastá krabicák v metru. A to mně na tom právě trochu vadí, protože ačkoli se venku ožírat držka nesmí, chodit vypitý po ulici je naprosto legální. Vsadim se, že s takovejhlema zákonama vždycky choděj politici, který bokem vlastní pár barů a hospod, aby se jim pěkně zvednul profit.

V době, kdy vznikaly tyhle verše, ale žádný zákazy ještě nebyly a o to větší kouzlo měla ona anomální věc zvaná přesun. Stane se to, když jeden podnik zavře, je v něm nuda a stojí za hovno nebo dojde pivo a čepujou už jenom točenou Kofolu, která sice mnohý neurazí, ale s narůstajícíma promilema její obliba klesá. Parta nemá k ránu dost a tak se štrachá přes půl města do nonstopu nebo aspoň na benzínu pro předraženou vodku, jabkovej džus (páč žádnej jinej nezbyl) a bagetu se stripsama. Já nevim, jak to chodí na vesnici, jestli se tam hospodskej překecává, aby nechal ještě hodinu otevříno a pak se každej pjéšo odpotácí do svýho baráčku, ale přemisťovat se v Praze nemá obdoby. Hlouček šesti lidí je schopnej se během cesty na nejbližší zastávku rozdělit do tří skupinek a utvořit mezeru mezi první a poslední až 500 metrů. Na zastávce se jedni lidi hádají, kde maj otevříno a jak tam jet, druzí debatují o nejnovější knize Kurta Deegenbágra nebo úžasnosti vynálezu zvaný splachovadlo, třetí se snaží přemluvit toho jedinýho člověka, co chce jet domů, aby s nima šel ještě aspoň na jedinýho panáka. A podle míry intoxikace se vám přesně na týhle cestě zdá svět víc nebo míň reálnej. Padaj hlášky a je prdel, i když hrozí, že ráno si každej bude pamatovat akorát tu dobrou náladu a jak jim byla zima, když si ožralí prali ponožky v kaluži.

Venku člověk nemá zábrany. V hospodě si dřepne, a i když se tam kolikrát vyvede hromada kravin, vždycky je tam barman, co vás po třetí rozbitý sklenici dojde uklidnit. Já si zkrátka opilej přijdu kolikrát o moc svobodnější, volnější. A když tak v noci cestuju z místa na místo a vidim, jak lítaj i ostatním, je mi na chvíli zas hodně fajn. A strašně moc se snažim najít způsob, jak mít tenhle pocit i normálně za střízliva.

Kdyby teda střízlivost pro mě byl normál.

Z centra hurá vejlet sockou: cíl Vršovice,
další zastávka La Bomba, bejbe - Strašnice.
Tyhle noční vejlety přece stojí za to,
když rozhazuješ, jako bys měl v kapsách zlato.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama