Nebeský

30. května 2013 v 11:45 | Weiler |  Básnická středa
Já jsem fanoušek vzdělávání, byť ne nutně vzdělávacího procesu u nás. A když říkám fanoušek, je to spíše chladná náklonnost než zapálené magorství. Mám to takhle se spoustou věcí - pro mnohé se dokážu nadchnout, ale můj zájem je víceméně povrchový. A tak se orientuji ve spoustě základů, ale ztrácím v detailech. A s tím učením to mám právě podobně, rád se něco přiučím, ne vždy se ale něco naučím. Alternativní způsoby výuky jsou svým způsobem výborný nápad, jelikož tenhle pocit povrchového nadšení zprostředkuje lidem, kteří se při samotném slově učení osypou a je potřeba je odvézt rovnou na áro.

V teorii.

Dejte studentům střední školy do rukou papír a tužku, možnost vybrat si vlastní skupinu spolužáků a projít si předem daný okruh s úkoly po cestě a oni stejně zalezou do prvního místa s wifinou, dotazník vyplní za pět minut a pak si udělají den volna. A kdybych ten den mohl opravdu zabalit za pět minut a jít domů, ne ho strávit flákáním se po Praze, udělám to taky tak. Jenže úkol se nedá odevzdat dřív a tak už můžu rovnou to flákání po Praze oživit skutečným plněním daného úkolu. Občas prostě nechápu lidi, kteří při volbě mezi děláním něčeho a děláním ničeho vždycky zvolí možnost druhou, i když jejich dosavadní život je jedna velká druhá možnost. Obvykle je to ten typ lidí, kteří nemají rádi, když je někdo do něčeho nutí, ale když už mě obléknou do toho nepohodlnýho šplhacího postroje a vytáhnou vedle horolezecký stěny, nebudu přece tvrdohlavě viset se založenýma rukama.

…teda asi budu, ale to protože nesnášim sport. To je asi problém číslo jedna - většina studentů naopak nesnáší vzdělávání.

Pokud jde o ten konkrétní úkol, tehdy se začínalo na Hlaváku a šlo o malé kolečko končící na Andělu. Právě moje skupina to vzala hodně svědomitě, což znamená zhruba to, že celé dvě otázky jsme zodpověděli sami a odevzdávali papír jako poslední. Může za to z velké části určitě i složení mojí skupiny, protože já si rád dávám na čas a snažím se najít něco pozitivního na každý pitomosti (dnešní verše budiž toho důkazem), pak jsem měl ve skupině jednoho nefalšovanýho šprta, člověka bez názoru a dva lidi, kterým bylo ten den všechno lhostejný. Především ale taky holku, který tady na blogu říkám Lucka. A právě jí jsem věnoval tyhle verše.

Ta byla trochu od všeho. Chytrá, ale víceméně netečná a bez názoru klidná povaha. A když se na to podívám přísně racionálně, nevim, co jsem na ní viděl. Proč mě dokázala nevědomky držet v šachu skoro čtyři roky. Jenže pak v duchu procházíte ten den Prahou znova a ze všech těch lidí ve skupině si jen ona zaslouží verš navíc. Jen její přítomnost činí ten den o to zapamatovatelnější. Každej moment, kdy se jí ptám na názor, kterej nemá. Každá chvíle, kdy od ní požaduju spolupráci, kterou nevykazuje. A bejt na jejím místě, bejt ten člověk nezamilovanej, alespoň ne do nikoho z přítomnejch, chovám se stejně, vyvíjim aktivitu menší, loudám se a chci mít ten úkol už za sebou, užívám si deštivýho dne o něco míň… Jak se tak pomyslně vracím, asi jsem v Lucce viděl trochu sebe samotnýho. A zřejmě jsem do ní byl zamilovanej, protože jsem dlouhou dobu tenhle svůj kousek hledal. Teď jsem ale vyléčenej, jelikož jsem celej. I bez ní…

Alespoň do chvíle, než objevím takovou, ve který najdu další kousek… o kterým zatim ani nevím, že mi chybí.

Pří toulkách Prahou to dnes mělo nebeskou tématiku.
Navštívili jsme synagogu a vesele pršelo nám z mraků.
Po splnění úkolů jsme se došourali na Anděla líně
a jednoho anděla měli jsme v toulající se skupině.
Toulky Prahou
Tak to vidíte sami, zábavně poznávací hra...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama