Poslední dobou

22. května 2013 v 13:02 | Weiler |  Básnická středa
Byl jsem ve svým životě na pár temnejch místech. Bejvaly doby, kdy nějaký moje vnitřní já - ta duše, jak se tomu obvykle říká - sedělo uprostřed vlhký jeskyně bez jedinýho zdroje světla, kolena mělo u nosu a drželo pevně svoje holeně, houpalo se nenápadně zepředu dozadu a mělo na krajíčku. Moje schránka - to, co dejchá a denně pumpuje litry krve skrz elastický potrubí - přesto fungovala nezměněná, stále veselá a věčně pozitivní. Jednak to byla asi snaha nechat si to utrápený vnitřní já pro sebe, protože sebelítost nepomáhá nikomu, nejmíň hlavně sebelitujícímu se. To je něco, co jsem si uvědomoval celej život. Nesnášim kňouraly.

Na druhou stranu je možný, že ten vnější Vilém si kolikrát neuvědomil, čim ten vnitřní prochází, asi právě proto, že ten vnitřní si nikdy na nic nestěžoval. Jen mlčel a pohupoval se ve svý temný jámě. A tak ten vnější jel na setrvačnost a trvalo mu pěkně dlouho, než se ohlídnul. Pak ale zjistil, že vnitřního něco trápí a občas to i jeho dostalo do kolen.

A já nevim, jestli to bylo pubertou, ale pak se vždycky objevilo období, kdy deprese zmizely, a já si vykračoval do školy s nefalšovanym úsměvem, pěstičkama teatrálně máchal jako v kreslený grotesce, a těšil jsem se na každou maličkost. To vnitřní já s tim souhlasilo a žádný volání o pomoc skrytý za úsměvem slyšet nebylo. Tak jsem to měl, jako na houpačce odporující gravitaci - jednou nahoře, jednou dole a nikdy jsem nemoh předvídat, jak dlouho mi která nálada vydrží.

Nejhorší na tom je, že nikdy nebylo období objektivně zlý nebo objektivně dobrý. Bylo to vždycky mnou. Jak jsem tu psal o mý nešťastný středoškolský lásce s kódovým označením Lucka, tak ta byla zároveň mou radostí i strastí. Byly dny, kdy jsem byl šťastnej jako blecha, že se koupu jen v její přítomnosti. Přišla do školy a bylo mi dobře, nemusel jsem s ní celej den promluvit a stejně jsem blaženě kroutil krk jejím směrem. Pak ale byly dny, kdy jsem neměl chuť jíst a nebavilo mě nic, protože ta zatracená holka si mě prostě nevšímá. Kdo se má spokojit s pohledy, když je srdce už takovej závislák, že bez ní nemůže tlouct. A tak to bylo se všim. Chvíli mě hrozně baví hrát na počítači, v noci neumim od toho neumim odejít do postele a řikám si, že se vyseru na školu, najdu si hru, ve který budu fakt dobrej a stanu se pro-gamerem. Pak najednou bum a já sedim u toho počítače, nebaví mě jediná věc a řikám si, že mrhám svym životem. Jednou je to spokojenej Vilém koukající na film se snem, že se jednou bude něčím podobným živit, podruhý utrápená troska, co mrhá časem sněnim o nereálnu.

Člověk si ale zvykne pomalu na všechno. Jenže, jak to tak bejvá, když si člověk zvykne, přijde změna. Neřikám, že to bylo v den, kdy jsem psal tyhle verše, ale o nějakej čas později jsem se s tou emoční houpačkou zastavil nahoře. Mý vnější já mělo dost toho vnitřního, když pokaždý sedělo s hlavou sklopenou na tý houpačce a v jeden moment, kdy se vnitřní já vesele houpalo, chytilo to vnější já tu houpačku v nejvyššim bodě a od tý doby jí nepustilo. A jasně, občas dostanu záchvat melancholie, nebo je toho na člověka najednou trochu moc, to jak vnějšímu já občas povolí úchyt, ale zatím drží neskutečně spolehlivě a já jsem šťastnej. Neřikám, že spokojenej, vždycky je co zlepšovat. Ale šťastnej, to už dokážu bejt, i když se všechno v životě občas pěkně sere.

Jen mám trochu strach, že tomu vnějšímu já jednou musej dojít síly…

Sem si myslel, že dnešní den nebude nic moc,
venku hnusně a zápas s hroznou Kanadou,
že už se budu těšit, až budu spát a bude noc,
ale poslední dobou hýřím sakra dobrou náladou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 HeyGirl!! HeyGirl!! | Web | 22. května 2013 v 19:14 | Reagovat

Krásný verše ;'D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama