Sladký

15. května 2013 v 18:02 | Weiler |  Básnická středa

Ach ta chemie, že. Ach ty středoškolský léta, kdy člověk považoval za největší komplikaci v životě číslování aromatickejch uhlovodíků. Ach ty časy, kdy byla nejkritičtější hodina v týdnu úterní osmá, když měl nadejít test z anorgány. Ach ty doby, kdy se pojem cukr na pár měsíců rozšířil z kostek do kafe na hloupě poskládaný atomy, u kterejch se podle názvu určovalo, kolik "Háček" má na sobě každý "Céčko". Pro spoustu lidí vzorce tak abstraktní, jak jen jejich omezená mozkovna dokázala přijmout, pro jiný teprve skořápka toho natvrdo uvařenýho vejce zvanýho chemie, kouzelnýho světa, kterej se jim jednou zažere až do deoxyribonukleovejch kyselin.

A já vždycky patřil někam mezi.

Věda jako taková mi vždycky přišla neskutečně půvabná a okouzlující. V mnoha ohledech dokonalá a patřičně okázalá, kde si však s některými otázkami neví rady, tam je skromná a dychtivá je rozlousknout. Když se o ni člověk zajímá a věnuje jí svůj čas, je schopná vrátit vše stonásobně… nebo člověku vybouchnout do obličeje. I tím ovšem pobízí, aby se jeden snažil dál a lépe. Je to vrtošivá a tajemná dáma a možná právě proto přitahuje pozornost hlavně mužů. Ale věda je vlastně víc dam.

Matematika je ze všech nejotevřenější, prozradí na sebe kdeco a s takovou koketou se člověk může divit, kdo by o ní měl vážný zájem. Je jich skutečně jen hrstka, ti ale obdivují její eleganci a všestrannost.

To taková biologie je skoro na opačném konci. Je to holka střelená, od které nikdy nelze čekat, co vymyslí, a můžete zkusit předvídat, co vyvede příště, ale má vždy jeden nebo dva triky, kterými překvapí, v záloze. Snažte se jí zkrotit řadou pravidel, ale ona si vždy najde nějakou skulinku, jak je obejít či porušit.

Fyzika se svých pravidel přísně drží, ale má tolik svých zvyků, že je člověk ani nemůže poznat všechny. Právě proto je ale tolik půvabná. Člověk jí může klást otázky celé hodiny a stále je se o čem bavit. Navíc si perfektně rozumí se všemi ostatními.

A pak dojde na chemii a já nevím, co psát. Ze všech přírodovědních oborů je mi nejvzdálenější. Vždycky mi přišla jako nadbytečný derivát fyziky, byť dost obsáhlý na to, aby měl svůj vlastní obor. Jen mě nikdy nedokázala pořádně bavit. Což třeba ani matematika ne, na rozdíl od chemie byla však vždycky více o chápání a méně o učení. Přísahám špagetám, že bych byl schopný z chemie na střední propadnout. Ale v tom mi zabránilo děvče, do kterého jsem tehdy byl zamilovaný, jelikož byla často potřeba holky z chemie doučovat. A když ony vždycky tak hezky prosily…

Jestli jsem schopnej psát takhle vášnivě o vědě, umíte si asi představit, jak to vypadalo, když jsem byl zamilovanej do opravdický holky. Tu metaforickou vzdálenost, kterou jsem kvůli ní ušel, co se dneska zdá jako kilometry strastiplnýho trmácení bez cíle v dohledu, ale tehdy jako pár krůčků se zářící osobou v merku. A ona neudělala ani krok naproti. Jenže nebyla ani otočená zády a to mi kdoví proč stačilo.

Ta bezhlavá zamilovanost je jedna z věcí, kterou věda asi ještě nějakej ten pátek nevysvětlí.

Cukry tady, cukry tam, ale asi bych si dal,
kdybych tadyhlety cukry náhle olízal,
na doučku cukrů papírová podoba
a sladká tam byla jen jediná osoba.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama