Mizerný

12. června 2013 v 23:32 | Weiler |  Básnická středa
Člověk se může cejtit mizerně mnoha způsoby. O tý emoční mizérii jsem se v souvislosti se svejma veršema myslim rozepsal dost, pak ale existuje ta jaksi… "nemoční" mizérie a to je teda něco pro labužníky. Pokud byste si představili špatnej pocit jako válku, cejtit se zle kvůli nemoci je jako blitzkrieg. Když je člověku smutno, cejtí se špatně a uvnitř trpí jako zvíře, ale za a) to může maskovat a za b) to má relativně mírnej průběh. Jasně, člověku nemusí chutnat jíst a všechno najednou vidí bledě, ale pokud není nějak emocionálně labilní, pomalu a potichu to přetrpí nebo se to v něm nahromadí a někde v hraniční situaci to vyventiluje. Stejně jako regulérní válka to není pro nás nic dobrýho a přesto jsou schopný některý lidi to na nás způsobit, ale když je to jednou za čas, tak jde život dál a jeden se do další války hned zas nehrne.

Ať už byly moje psychický strasti kdy jakýkoli, nikdy se jejich nejhorší období nevyrovnalo pocitu, jakej člověk má ve vrcholný fázi tělesný mizérie. Nějaký podobný, jako je ta v dnešních verších. Olalá, když je člověku kurva zle, tak si neotírá slzičku z tváře a nepřeje si, aby bylo líp. Když je člověku kurva zle, chce umřít. Doopravdy si chvilkama upřímně přeje, aby jeho tělo těm zvrácenejm bolestem podlehlo a zbavilo ho toho trápení. Myslim tim tak zle, že je vám chvíli neskutečný vedro a chvíli neuvěřitelná zima. Myslim tim tak zle, že se vám chce zvracet, sbíráte sílu doběhnout na hajzl a když tam konečně jste, jen chvíli pliváte, dávíte se a po čtvrt hodině se dobelháte zpět do postele s vědomím, že tohle ten den přijde ještě aspoň pětkrát. Myslim tim tak zle, že byste chtěli proklínat svoje rodiče, Boha, matku přírodu i sami sebe, používat při tom ty nejhorší nadávky, ale ani na to nemáte sílu a tak jen ležíte v poloze plodu a u nosu vám visí tenká bublina. "Tak co, je ti líp?" Drž hubu a přines mi čaj, do prdele zasyflený! Zní odpověď v hlavě, ale z hrdla vychází jen tenký hlásek: "Trochu."

Já neumim nemoci očekávat, dokud není pozdě. Jeden den se probudím a je mi zle a příští den je mi buď líp, nebo nesnesitelně hrozně a v takovym případě se vždycky můžu těšit na dva dny plný nehoráznýho utrpění a týdenní rekonvalescence. Co je ale na opravdový nemoci lepší, než u špatnýho stavu mysli, jsou ty fáze skoku. Jasně, ten nečekanej nástup není nic příjemnýho, zvlášť když člověku ze dne na den vyletí horečka, začne bolet žaludek a sotva vidí, ale nemoc taky mnohem rychlejc odeznívá a krom občasnýho smrkání se člověk hned cítí líp, možná o to víc, čim ta nemoc byla horší. I přes celkovou vyčerpanost organismu se chce člověku najednou skákat do stropu, pět písně o kráse slunce a držet krásnou ženu v náručí. Nedostává žádný posttraumatický stresy, kdy by při pohledu na lavor a teploměr začal usedavě plakat. Nemoc je prostě přímočarej šmejd.

Ale hlavně - pokud jde o virózy a epidemie, bejvám obvykle první z mýho okolí, kdo to chytí. Takže zatimco já už jsem vykurýrovanej, jen pobaveně sleduju ty pobledlý tvářičky ostatních, jak do toho zrovna padaj. Ta má škodolibá stránka, ta titěrná zašitá krysa někde ve sklepení mojí mysli, co klidně nechá ostatní pomalu trpět, má radost a to jsou ty jediný chvíle, kdy si dovolim mít radost s ní. Protože já přece moc dobře vim, jak se cejtíte.

Zdravíčko.
Dneska v noci mi můj organismus dal nevybíravou smeč.
Převaluju se v horečkách a nemůžu usnout kvůli kašli.
z nosu mi teče. V temné místnosti jako bych měl hodit mašli

a že je toho málo, moji nohu ochromila bodavá křeč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama