Anonymní

3. července 2013 v 23:22 | Weiler |  Básnická středa
Internet zkresluje. Hodně. Je úplně jedno, kdo jste, na síti se nevyhnutelně stáváte někým jiným. Těžko říct, co za to může. Chybějící řeč těla, dobrej nebo špatnej první dojem, spojení vyfocenýho ksichtu jen s tou hrstkou znaků na stránce. Navíc třeba sarkasmus nebo humornej podtext se do psanýho slova propašujou celkem těžko, naopak hezkejch věcí od lidí slýcháme občas tak málo, že je přes internet preventivně považujem za ironii. Mnohdy to ani tak nevnímáme, jelikož i na webech se stýkáme hlavně s lidmi, které známe z běžného života. Nenechte se mimochodem děsit řečma o tom, jak mizí fyzický kontakt a jsme všichni na sítích - možná to platí pro pár lidí, ale ti už jen z podstaty věcí nebudou normální. Právě protože neví, s kým se vlastně na netu baví.
Internet je svět bez bariér a funguje tak bezvadně, bez námitek, bez připomínek, tak to má bejt. Takže má každej svobodnou ruku. A čim víc anonymity, tim větší prostor. Právě ve virtuálnim světě se každej může stát hrdinou, citlivym mladíkem i člověkem opačnýho pohlaví, když na to dojde. Ale i na faceboocích a twitterech je z nás člověk jinej, aspoň trochu. Nejvíc to člověk pozná v konfrontacích. Vemte si dva lidi, každej svůj vyhraněnej názor: založte jejich vztah na konfliktu mínění a máte jasnou katastrofu. Každej si bude stát za svym a pohádaj se do digitální krve. Ale posaďte je spolu do hospody a dejte prostor pro diskuzi. Rázem má člověk šanci zjistit, že osoba neni jen soubor názorů, a i když se nemusej shodnout, pořád se můžou dost dobře skamarádit.
I já jsem na netu jinej. Ale bejval jsem o dost jinačejší. V době psaní veršů jsem ještě míval ICQ a právě když mi na něj napsala jedna neznámá Brňačka a začla se se mnou bavit, jak kdyby mě znala půl života, jsem vyplodil tenhle veršovanej nesmysl. Podezíral jsem svý kámoše, jestli si ze mě jenom nedělaj prdel, přemejšlel, kde vzala vůbec můj kontakt. Bylo to v době, kdy jsem se na síti věčně s někym hádal o ty nekonečný otázky lidství, soužití, bytí a nebití. V tý době jsem neznámejm lidem na internetu vykal, i když byli třeba mladší. Musel jsem působit děsně arogantně a pitomě, vůbec ne asertivně a slušně. A to je přesně vono, kniha se nemá soudit podle obalu. V tý době jsem se totiž pravidelně hádal s jednim člověkem, kterýho jsem tehdy moc neznal, jen z internetu. Sralo mě na něm všechno, co jsem poznal ze sítě. Dneska je to jeden z mejch nejlepších kámošů…
Ta fotka na facebooku vedle vašeho jména, to nejste vy. Ten váš profil, téměř dokonale dokumentující váš život, je jen sbírka obrázků, momentů a střípků. Stejně jako dům není to samé, co domov, má každý z nás na internetu svou virtuální obdobu. Někdo více věrnou, někdo lživou a pokroucenou, ale naše duše do stroje logicky proniknout nemůžou. Možná jste na netu fanoušky seriálu, který jste už hodně dlouho neviděli. Možná jste na netu občas plácali nesmysly o věcech, kterým ne úplně rozumíte (v zájmu pravdy). Ale kontakt není přítel, i když se tak na webu jmenuje - to víme dobře všichni.
A že tady v prohlížečích nejste jiní? Tak tykáte cizím lidem běžně mimo net…?

Mi vždycky zvedne mandle konverzace s někym, koho neznám.
Nevim, co jí dává falešnou myšlenku, že se snad s ní bavit mám.
Ptá se mě, co dělám, neví kdo sem, asi požila ňákej fet.
Jak přátelské je to anonymní prostředí známé jako net.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama