Protimluvný

11. července 2013 v 12:18 | Weiler |  Básnická středa
Spousta z nás si v životě prožije období vzdoru, fuck the system a fialový číro, aby z něj zase za pár let vystřízlivěl, chodil do práce od pondělí do pátku a vobčas si vodpracoval přesčas, protože jim to šéf prostě nařídí. I já si prošel svým obdobím vzdoru, a možná jsem se z něj zatím ani nevyhrabal, ale to moje má svý specifikum v tom, že neplísnim squares, ale přesně ten typ lidí, co ráno vstane a, hned jak si vyčistí zuby, jde proti něčemu protestovat.

Můj blog se jmenuje Na Obojku. Neni to název náhodnej, protože když jsem přemejšlel, jak tenhle svůj projekt pojmenovat, nenapadalo mě zákonitě nic. Chtěl jsem psát, ale nevěděl o čem a ani doteď to žádnou formu nemá, jediná pravidelnost je tahle rubrika, ze svý podstaty ale stejně rozmanitá jako všechno a u zrodu blogu nestála, takže jsem to nemohl pojmenovat třeba Weilerův básnický koutek. Něco jako Bláboly a plky už by mohlo trochu lépe vyjadřovat obsah, no velkou reklamu s takovým názvem neuděláte. Potřeboval jsem něco, co nebude reflektovat pouze myšlenky, ale náladu a formu samotnou.

Já jsem člověk, co je se spoustou věcí spokojenej, i když je velká spousta věcí úplně špatně. Jsem jak ten poslušnej čokl, ke kterýmu se pán sice chová trochu špatně, ale uvědomuju si, že by se mohl chovat kurva hůř. Jak říká jedno anglické rčení: "don't bite the hand that feeds you." A mě tahleta nezvedená společnost krmí. Když je něco, co se mi nelíbí, můžu o tom aspoň napsat. Beru to tak, že když začnu plavat mermomocí proti proudu, vyjádřim tim sice svůj názor, ale spousta lidí mě bude ignorovat, jelikož pojedu hlavou přímo proti nim. Tenhleten druh protestu podle mě zkrátka nefunguje. Pes, kterej na vás splašeně vyběhne a začne kousat, jelikož se mu něco nelíbí, nevzbudí mnoho sympatií. Takovej pes, když nemá obojek, si koleduje vo průser. Pes kterej štěká, nekouše - takže je potřeba štěkat. S tim obojkem za plotem dělat bordel, výt, lidi si vás všimnou. Sice je budete štvát, ale něco se změní. Některý možná za tim páníčkem dojdou a řeknou mu, ať s tim něco udělá.

Není to perfektní metafora, ale když vidim v televizi ty pochody a poslouchám ty lidi, co jsou věčně s něčim nespokojený, vypadaj a zněj, jako když rozumu moc nepobrali. Je z nich stádo, stejný ovce jako ty, proti kterejm protestujou, jenom jiný barvy. Vlci choděj ve smečkách. Jenže ten zatracenej vlk je přece nepřítelem stáda. A každej, kdo si hraje na vlka, nechce stádo změnit, chce ho roztrhat, zbavit se ho. Jedinej dobrák je v týhle rovnici ovčáckej pes. Individuál, chytřejší než ovce, hlídač, někdo, kdo musí to stádo směřovat. Takovej pes má pána, takovej pes je na obojku. A když začne štěkat…

Takovej nějakej jsem já - Rod Weiler. Nebo aspoň chci bejt. Pes, kterej štěká, ale nekouše. Na obojku, z vlastní vůle.

Nikdy jsem svojí identitu obhajovat nemusel.
Nikdo na mě kvůli vzhledu nikdy nevyjel.
Nikdo si z mýho životního stylu neutahoval.

Nikdy jsem nebyl ten nakopírovanej originál.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama