Vánoční smír

16. prosince 2013 v 22:39 | Weiler |  Tvorba
Povídka vznikla v rámci soutěže o nejlepší povídku na téma Vánoce zde na blogu. Příběh je smyšlený, je však založen na skutečných událostech ze začátku první světové války.

Vzbudil jsem se ve čtyři odpoledne. Je to poprvé, co jsem prospal skoro celý Štědrý den. Normálně bych pomáhal zdobit stromeček, šťouchal brambory a poslouchal Geoffreyho neustálé vyptávání, kdy už bude hotový krocan. Ale předpokládám, že okolnosti nejsou úplně normální.
Spal jsem s rozepnutým kabátem a tak mi teď je neuvěřitelná zima. Nenamáhám se s jeho zapínáním, jen složím jednu stranu přes druhou a překřížím ruce na prsou a jdu se zeptat, co se děje. Usnul jsem v zákopu a tak je mi trochu divné, že mě nechali spát až do čtyř odpoledne.
"Komu se chce bojovat na Štědrej večer," bručí Sam, když ho vyhledám v zákopu o pár metrů dál. Studuje jakési dokumenty, snad rozkazy z jižní fronty, a čelo se mu u toho proměňuje ve vlastní řadu zákopů. Nechávám ho při jeho starostech a jdu nahlédnout přes parapet. Země nikoho je plná rozbředlého sněhu, chladného vzduchu a ticha. Žádná z Německých hlav není vidět.
"Jdeš kouřit?" drkne do mě Paton a nabízí mi doutník. Ne cigaretu, ale doutník. Podivím se nad tím, zrzavá zarostlá tvář se však pouze usměje a odpovídá: "Jsou Vánoce."
"Mrkej," pokračuje Paton a v místě, kde má zadní část zákopu asi osm stop, vylézá po dřevěném pažení a sedá si na zem nad námi. Nevěřícně na ten snadný terč koukám, jestli to myslí vážně, on mě však s doutníkem v koutku úst pobízí: "Pojď. Neboj."
Vyšplhám za ním a sednu si vedle. Nespouštím oči z protějšího zákopu a krom občasného temene se v něm neobjevuje nic. Paton ke mně natahuje zapalovač, jeden z těch moderních Wonderlightů, a já si vzpomenu na doutník v ruce. Nechám si připálit, voják vedle mě natáhne plné plíce kouře a slastně vydechne. Chvíli zíráme na plochu bojiště a Paton poznamená: "Vidíš, ticho jako v hrobě."
"Je to hrob," říkám potichu mezi šluky, zíraje na těch několik mrtvol stále ještě ležících mezi zákopy. Snáší se na ně čerstvý sníh. To už ale slyším šroubování, otočím se a ruce mého kolegy otvírají placatku. Nabízí první mně: "Pij, je z domoviny."
Zběžně přivoním a do nosu mě kopne silný zápach alkoholu, následovaný lehkou vůní rašeliny a něčeho dalšího. Snad mandlí. Poliju jazyk a nechám whisku protéct pod něj, ošplouchnu jí zbytek úst a nechám tu pálivou tekutinu sklouznout do krku. Na chvíli zapomínám, že mám stále rozepnutý kabátec.
Sedíme s Patonem na okraji zákopu a Němci si nás nevšímají. Je až s podivem, jak málo se děje. Pod námi Britové občas přenášejí bedny s municí, jindy jen tak klábosí, na druhé straně však není vidět nic. Už od včerejška jsem neslyšel hvizd kulek a třaskání bomb, snad nejdéle, co v téhle zpropadené válce trčím. Sedíme, popíjíme a pokuřujeme a snad jakoby žádný konflikt Belgií nezmítal. Vánoční dárek přišel o něco dřív.
Neviditelné slunce pomalu zapadá a s ním i bojiště vločkami. Smráká se a my tu stále sedíme, v tom najednou z protějšího zákopu vykoukne hlava. Omámen alkoholem mě ani nenapadne sáhnout po zbrani, reaguji pouze tím, že ztuhnu. Koukáme si s protivníkem do očí a trvá to snad sedm let. Pak zahlédnu co? Hbitý úsměv na jeho tváři? A ta záhy zmizí zpět pod parapet. Otočím se na Patona, ten však zírá k zamračenému nebi a s otevřenými ústy snad chytá vločky. Chci mu něco říct, ale nejsem si jistý co, tak opět sklouznu zrakem k nepřátelům. A za okrajem zákopu se najednou zjevuje jiná věc. Zraky mě neklamou, je to nevzhledná otrhaná špička jehličnanu. Šťouchnu loktem do vojáka po mé pravici a oba mlčky pozorujeme, jak strom stoupá jako padací most a brzy stojí rovně v nepřátelském zákopu. Nedlouho na to tentýž muž, s kterým jsem si prve zíral do očí, vyskočí na parapet, rychle se po nás ohlédne, pak si ale sedne zády k nám a čelem ke stromku. Ukazuje nám hřbet, a kdybych chtěl, kdyby Paton chtěl, poletí zpátky do svého zákopu tuhý jako dřevo douglasky. Jenže my jen koukáme a vidíme, jak věší na vrchol toho uboze vypadajícího stromu hvězdu.
Začnu se smát. A Paton, snad v reakci na mě, se směje taky. Rozchechtáme se, až nás slyší půlka zákopu a v nezvyklém válečném tichu i zdobící Němec. Ohlédne se po nás a s širokým úsměvem nám ukáže vztyčený palec. Kdybychom s ním měli mluvit, nebudeme mu rozumět ani slovo, ale tohle gesto chápeme perfektně. Podíváme se s Patonem jeden na druhého a smějeme se ještě víc. Pod námi prochází voják a já ho neznám, ani on mne, diví se však našemu veselí a tak vyleze za námi a sedne si vedle. My už se nesmějeme, ústa však máme stále od ucha k uchu, když Němcovi někdo ze zákopu podává hořící svíčku a on jí opatrně připíná na nejpevnější větev. Voják po mé levici se také široce usmívá a my sledujeme protější stranu, kterak zdobí nejen stromek, ale i přední parapet svého zákopu. Paton vytahuje ještě jeden doutník a podává ho přese mě našemu soudruhu. Ten s díky přijímá, nechá si zapálit a dostává i placatku, ve které už toho však moc nezbylo. Mně podává Paton pouze cigaretu, sám si strká jednu mezi pysky a všichni tři tu teď sedíme a sledujeme naše nepřátele zdobit si svou rýhu v zemi.
Zhruba, když naše zdánlivě nebezpečné posezení na vrcholu zákopu přiláká Andrewa, dalšího našeho spolubojovníka, a ten začne šplhat za námi, ozve se od Němců sborový zpěv. Zpívají koledu. Na chvilku svými hlasy zmrazí všechny v našem zákopu, brzy se ovšem někteří Briti odváží vykouknout přes parapet. Překvapí je řada svíček lemující nepřátelskou hranici a vrchol Vánočního stromečku vykukující ze země. Hledím na mé vojsko, jak se v nich mísí zmatení a rozporné štěstí. Jenže Němci v protějším zákopu zpívají dál a v písni je cítit veselí mocnější, než všechny naše zbraně dohromady. Jedna koleda skončí a začíná druhá. Slova jsou nám dokonale cizí, ale nápěvek moc dobře známe. V tu chvíli začne Paton svým hrubým barytonem tu o vánočním stromku. Voják po mé levici se brzy přidá, na to hned Andrew a ani já si nemohu pomoct. A je slyšet, že motivujeme i některé naše soudruhy, jelikož zbytek zákopu začíná zpívat s námi. Anglická slova se tlučou s těmi německými, melodie se však spojuje nad zemí nikoho v koncert naděje.
Pak můj pohled upoutá další věc. Samuel se vyhoupnul přes naši linii a narušil holinami pocukrovaný pás země mezi námi a nepřítelem. Zmlknu a opět žďuchnu do Patona. Náš zpěv utichne a na Samovi visí nejen naše páry očí, ale i těch Němců, kteří v reakci na náš zpěv vzhlédli přes parapet. Náš důstojník kráčí směrem k nepříteli a já bych cítil obrovské napětí, kdyby však znějící koleda neudělala z bojiště tuhle bizarní rodinnou sešlost. Nikdo netasí zbraně. Sam dojde k protějšímu zákopu a prohodí pár slov s vykukujícími hlavami. Pak seskočí k nim dolů.
Vyměníme si s Patonem pohled, v tu dobu se však z našeho zákopu vyhrabává skupinka vojáků. Chvíli nesměle přešlapují na samém okraji, jakoby si vychutnávali, že stojí s hlavami vztyčenými na půdě, kde se běžně umírá. Potom se couravým krokem vydají k nepříteli. Některé části obou zákopů to stále doprovázejí koledou. Našinci dojdou k zákopu osvětlenému svíčkami a začínají mluvit s Němci. Trvá to jen pár slov a obě strany se začnou smát…
Ta zvědavost mě ubíjí.
Seskakuji do měkkého bahna zákopu a drásám se na protější vrchol. Mířím za svými soudruhy, jelikož najednou se zdá, že nemáme nepřátele.
"Znamená to, že válka skončila?" ptám se prvního vojína na kraji.
"To nevim," usměje se tvář s chybějícím řezákem, "ale Vánoce začaly a o těch se nestřílí."
Udělám těch pár kroků blíž k zákopu Němců a poznávám mezi nimi dekorátora stromku. Věnuje mi další úsměv a pak mi naznačí, ať mu pomohu nahoru. Podávám mu ruku, on pevně tiskne moje předloktí a vyškrábe se za námi.
"Wunderbar, Wahr?" směje se na mě.
"Nemluvím německy," říkám v angličtině a snažím se mu alespoň rukama přiblížit význam.
"Já mluvím anglicky," odvětí s těžkým přízvukem a napodobuje mé posunky. Usměju se a proti vší logice pouze kývnu na srozuměnou. Němec začne hledat ve svém kabátu a při tom vypráví: "chodil jsem do Univerzity v New Hampshiru. Amérika," směje se dál a vytahuje krabičku Chesterfieldek. Pohodí s ní, vyklepne pár oranžových konců a nabízí mi. Stále němý přijímám a na oplátku nabídnu oheň. Za zády mého společníka se objeví další Němec, něco si mezi sebou řeknou, načež i nově příchozí dostává cigaretu. I jemu chci zapálit, ale on se rychle ohlíží a připálí si od jedné z hořících svíček na okraji zákopu.
"Frohe Weihnachten," zazní jeho zpěvný hlas, když se opět dívá na mě. Druhý Němec mi frázi hbitě přeloží a tak přeji veselé Vánoce i jim. V ten moment mi přijde situace tak absurdní, že se začnu smát a oba Němci v odpověď také. Chvíli se tak chechtáme, aniž bychom pořádně věděli čemu, když se mezi námi objeví Samuel s jakýmsi Německým důstojníkem po boku.
"Pohřbíme mrtvé," říká Sam s tváří staženou ve svůj typický neutrální výraz. "Teď už nemá cenu rozkazovat vám, abyste se začali navzájem vraždit."
Důstojník z protějšího vojska zřejmě říká něco obdobného svým vojákům, když Sam prochází okolo mě zpět k našemu zákopu. Ohlédnu se za ním a vidím, že počet vojáků uprostřed bojiště se rozrostl několikanásobně. Žádná nepřátelská hranice už neexistuje, Britové se baví s Němci, jakoby patřili do jednoho pluku. Slyším smích, slyším zpěv, slyším přání hezkých svátků, přísahám, že někde slyším i rolničky. Div mi to nevžene slzy štěstí do očí. Už si ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy takhle upřímně usmíval.
Pokynu na svého Německého kolegu a pobízím ho, ať jdeme pomoct s těly. Asi za hodinu jsou oba zákopy prázdné, scházíme se stranou bojiště, abychom zakopali mrtvé. Půjčujeme si od Němců několik svíček a loučíme se s těmi, co odešli. Málokdo z nás zná slova k zádušní mši a tak místo toho zpíváme Tichou noc. Opět se vzduchem line v němčině i angličtině zároveň. Slyším jednoho Němce záměrně kvílet určité pasáže, až nám to všem trhá uši. Dáváme se do smíchu, což se asi na pohřbu nesluší, ale tohle není úplně tradiční pohřeb. Nejsou to ani úplně tradiční Vánoce.
Po pohřbu se rozcházíme. Ihned se vytváří skupinky vojáků z obou stran. Zakládají se ohniště přímo mezi zákopy, stromeček se vynese doprostřed bojiště. Balíme drobné předměty, knoflíky a cigarety, pera a známky, jídlo a pití do kusů papíru a házíme je pod strom. Shodujeme se, že posedíme u ohně a pak si náhodně nějaký dárek vybereme. Vtipkujeme s Němci, že být doma, pohostíme je královsky, teď že můžeme nabídnout leda šunku v konzervě. Oni mají na oplátku relativně čerstvou zeleninu. Bavíme se o tom, koho jsme nechali doma, jakou práci jsme opustili, odkud pocházíme, kde jsme byli, co jsme zažili, co bychom ještě chtěli stihnout. Bavíme se o všem možném, jen ne o boji a smrti.
Po jídle se sejdeme u stromu a nějaký další Německý důstojník zběžně spočítá naše hlavy a dárky, pak mezi jednotlivé skupinky co nejspravedlivěji rozděluje nadílku. Já, Paton a pár německých vojáků, včetně Güntera (tak se mi představil ten, co prve zdobil stromek) dostáváme úhledně zabalený růženec.
"Zdá se, že tady ve válce někdo ztratil víru," vtipkuje Paton. Zasmějeme se tomu, načež však jeden z Němců říká, že někdo spíš chtěl, aby jí jiný našel. Popichuji Patona, ať si ho nechá, že je tu z nás zaručeně největší bezvěrec. Po chvíli přemlouvání ho přesvědčíme a on tedy růženec zastrčí pod kabát. Nahnu se k němu a polohlasně mu ironicky vyhrožuji, aby ho při nejbližší příležitosti nezahodil do sněhu. On však jen pobaveně mávne rukou a odchází k ohništi. Jdeme za ním, abychom dokončili rozpravy.
Brzy začne mrznout až k nesnesení a na bojišti zůstává jen hrstka smíšených skupinek vojáků. Mnozí z nich si přitahují límec kabátu co nejtěsněji, postupně se jeden po druhém loučí a odchází do svých zákopů, mávají si při odchodu, jakoby šli od sousedů domů. Vánoční večírek končí. My mezi posledními dusíme ohniště a tiskneme si s Němci navzájem ruce. Přejeme si šťastné a veselé, když míříme do zákopů.
Seskočím dolů a najdu si místo, kde je půda málo namrzlá. Opřu se o vnitřní stěnu zákopu a ulehám ke spánku. V dálce slyším někoho broukat si koledu, sladkou ukolébavku, co mě uspí.

Probouzí mě třesk šrapnelu. Zákopem okolo probíhá přikrčený Andrew a plácá mi po rameni, ať vstávám a jdu za ním. Těžký se zvedám a ospalýma očima hltám koridor. Kulky svištící nad hlavou mě postupně probírají, a když dobíháme na místo vhodné k ostřelování nepřítele, je mi jako po třetím kafi. Přimáčkneme se s Andrewem oba ke stěně, já shodím z ramene pušku a jedním hlubokým nádechem se připravím k vykouknutí. Rozložím tělo a opřu zbraň o parapet. Očima rychle hledám první cíl. Zamířím a srovnávám mušku. Nepřítel si mě všímá a zamíří i on na mě.
V ten moment ho poznávám. Günter. To vědomí zadrží můj prst na spoušti. A vidím, že jeho taky. Je to jen kratičký okamžik, kdy máme jeden druhého na ráně a rozhodne jen to, kdo stihne rychleji vysypat včerejší noc z hlavy. Kdo bude ignorovat ozvěnu koled. Kdo zapomene na dělení dárků. Kdo dřív přijme, že včera byly Vánoce, že včera jsme byli přátelé, ale dnes je válka a dnes jsme na opačných stranách.
Pftum. Je to on. Kulka se zaboří do země sotva půl metru ode mě. Okamžitě mizím v krytu.
Měl jsem kouzelný sen na Štědrý večer.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Veru Veru | Web | 16. prosince 2013 v 22:57 | Reagovat

Moc pěkná povídka!

2 Nina Nina | E-mail | Web | 16. prosince 2013 v 23:28 | Reagovat

Skvelá práca,a vynikajúci nápad spojiť dejovú líniu s touto známou udalosťou frontu. Jedna z kandidátok do top 10.

3 K. K. | E-mail | Web | 17. prosince 2013 v 1:41 | Reagovat

Chtěla bych napsat něco hrozně hezkého a pochvalného, ale asi to nedovedu. Dávám tedy alespoň plný počet hvězdiček! :)

4 ann-ihilation ann-ihilation | Web | 17. prosince 2013 v 13:37 | Reagovat

Tvé dílo bylo jedním z nejlepších překvapení, na které jsem v povídkách narazila. Opravdu tomu nemám co vytknout -  líčení je barvité, děj je zábavný a na konci se čtenář dočká krásné gradace. Navíc mě potěšilo, že konec nebyl určen jako dobrý. Původně jsem to totiž čekala, protože se prý za války opravdu párkrát stalo, že se o Vánocích smazalo nepřátelství. Takže musím přiznat, že mě ten převrat překvapil, což je něco, co mám ráda. :) Kéž by každý vzal tuto "soutěž" takto - nekonvenčně a originálně.

5 Raina Raina | Web | 17. prosince 2013 v 16:43 | Reagovat

Tipuji na jednu z "top 10". ^^

6 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 17. prosince 2013 v 19:43 | Reagovat

Skvělá práce, není co dodat. Všechno už řekli předchozí komentující.

7 Weiler Weiler | Web | 18. prosince 2013 v 20:27 | Reagovat

Všem dík za podporu, dobře se to čte :) Snad se tentokrát zadaří :D

8 Snapeova Snapeova | Web | 19. prosince 2013 v 14:52 | Reagovat

Je to úžasné. Lepší jsem asi zatím nečetla, co se týče celkové kvality. Příběh je super. Nemám co víc dodat. :)

9 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 22. prosince 2013 v 1:16 | Reagovat

[2]: naprosto souhlasím, skvělá práce, jenž si zaslouží umístění :)

10 Robka Robka | E-mail | Web | 23. prosince 2013 v 18:04 | Reagovat

Tohle je úžasně napsaná povídka, zasloužila by si být ve finále. Trochu mi připomněla Na západní frontě klid od Remarqua a toho já ráda. Perfektní dialogy i dějová linka, prostě povídka jak víno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama