Kajícný

22. ledna 2014 v 18:47 | Weiler |  Básnická středa
Neřikám tak úplně pravdu, když tvrdim, že v žiotě ničeho nelituju. Ale neřikám ani vyloženou lež. Vždycky to nechám raději na svědomí, na určitej vnitřní hlas, kterej mi po každý pitomosti řekne: "No, tohle jsi zpackal. Doufám, že se poučíš a příště začneš nad svejma činama přemejšlet." Právě protože se minulost nedá změnit, dá se z ní leda poučit, je nějaká lítost nad minulejma činama zbytečná. Ať už to bylo cokoli, pokud jste vyloženě nepáchali závažný zločiny, což jsem já třeba nikdy nedělal, je naprosto bezpředmětný si to vyčítat. Jenže samozřejmě existujou výjimky, ojedinělý případy, který se člověku čas od času ozvou, i když už se s nima dávno tak nějak srovnal. Některý naše činy pálí dlouho potom, co i jizva zmizela.

Vyprávěl jsem vám o literárně historickém výjezdu na střední, zmiňoval jsem i holku, do který jsem byl zblbnutej a který tady říkám Lucka. No, zdálo se, že ten výjezd měl menší dohru o pár dní později. Jak mě taktně upozornila jedna z jejích nejbližších kamarádek, moje sociálně plachá povaha se proměnila v sociopatii, její tichý nesouhlas s mou náklonností zapříčinil, že se z mé zamilovanosti stala chorobná fixace. Lucčina kamarádka mi sdělila, že můj stalking jí začal být nepříjemný. Stalking…

Ne, to slovo nepopírám. Já byl vážně stalker. Nemohl jsem si pomoct, jelikož jsme mezi sebou měli dost podivnej vztah. Já do ní byl zabouchlej a ona mě nechtěla, já se nedokázal vyjádřit a ona mě odmítnout. Oba jsme trpěli a oba jsme si za to mohli sami. Jenže já si ve své růžové slepotě nedokázal uvědomit, nebo spíše nepřiznal, že bych dokázal bejt strůjcem cizího neštěstí. Někdy se můžete snažit celej život chovat se k ostatním tak, abyste jim nepůsobili bolest. Jenže nakonec jí působíte, ani o tom nevíte. Láska je jako pravidla silničního provozu - dokonalá věc, ale je potřeba, aby se jí účastnili dva, protože jinak nemusíte dostat do průseru jenom sebe.

Je to pro mě uzavřená kapitola, jenže tyhle verše mě vždycky donutí se k těm několika stránkám mýho života (a že jich není úplně málo) vrátit. Mám pořád některý její hezký fotky uložený v počítači, ve složce, kde jsem už přes dva roky nebyl. Párkrát jsem jí chtěl otevřít, zavzpomínat, ale došlo mi, že by to bylo bezpředmětný, a i když už je ta jizva dávno pryč, proč do ní dloubat. Pak se vždycky chvilku zamýšlím, jestli jí nemám smazat. Jenže to děvče se stalo součástí mýho života, a třebaže je uzavřená, je to kapitola, která nejde smazat.

Tak já to teda ze sebe dostanu: ta holka byla stejnej sociopat jako já. To byl ten důvod, proč jsem se do ní zamiloval. Možná to ani nebyla láska - bylo to v období, kdy jsem se hledal a jelikož jsem v ní viděl kus sebe, myslel jsem si, že s ní v sobě zaplácnu nějakou díru. Jenže ona do tý díry nepasovala - fakt, kterej vědělo celý moje okolí, všichni! kromě mě. A jak jsem se snažil Lucky do tý díry zapasovat, jenom jsem jí zvětšoval. Když jsem si s ní o tom konečně promluvil na rovinu, přišlo mi nechat jí plavat jako ta nejsnazší věc na světě. Nevim, jestli to bylo tim, že jsem se na její odmítnutí duševně připravoval měsíce předem, nebo tim, že jsem se poprvý nebál jasný odpovědi, ale skončilo to tam. Navíc to odmítnutí nedávalo pořádnej smysl. Sama nevěděla, co od života čekat. Sama se hledala. Co já vim, možná je na tom dodnes stejně. A aniž bych chtěl znít chladně, moc mě to nezajímá. Je to její život, ona se s ním musí prát tak, jako my všichni. Nechci jí odepisovat, kdyby byla možnost, rád bych jí poznal znovu - tentokrát takovou, jaká je, ne takovou, jakou jsem jí viděl. Ale jestli se naše cesty už znova nemaj protnout, neříkám tak úplně pravdu, ale zároveň nelžu, když říkám, že toho litovat nebudu.

Tikot hodin, tíha deky, dlouhý stíny rolet,
vůbec nejde usnout a těžko tedy spát,
mučí mě myšlenky na to, co jsem proved,
místo spánku se snad budu muset kát.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama