Olejový

29. ledna 2014 v 18:17 | Weiler |  Básnická středa
Dneska bych se chtěl zamyslet nad svým vztahem k přírodě. Já totiž bejval dřív absolutní městská krysa, která chtěla vidět celou planetu zalitou v betonu, a bylo mi úplně jedno, kde se zabíjej jaký zvířata. Já zkrátka vyrost ve městě a jako dítě jsem znal jen panel. Pokaždý, když jsme jeli k babičce do baráčku na vesnici, osypal jsem se, natekl mi ksicht a dostavily se dýchací potíže. Alergie na přírodu jsem tomu řikal, že prej mě ten čistej vzduch pomalu dusí. Něco z toho radikálního urbanismu ve mně zůstalo. Vlastně jsem furt radikální zastánce města, městskýho prostředí, nevzhlednejch budov z kovu a skla, ulic z asfaltu a vzduchu plnýho smogu. Asi bych mluvil jinak, kdybych bydlel někde v centru, kde neni pořádně ani kde se vychcat a proto mnoho zašitejch koutů smrdí močí. Ale kdybych si měl vybrat mezi Smíchovskym třetim patrem a samotou u lesa, hledal bych si kamrlík někde u nábřeží. Jen jsem se už naučil přírodu respektovat.

I mě občas popadnou sny o tom, jak si jednou vyrazim do Amazonie, nebo jak cestuju napříč Outbackem, byť v džípu, ale jinak maximálě s kanistrem vody, několika plechovkama fazolí a vousatym zálesákem, kterej mě naučí rozdělat oheň ulitou od šneka a chlupem z nosu. Pak si ale vzpomenu na všechny svoje zdravotní problémy a fyzickou kondici a můžu si zas nechat zdát tak o přežití v nějakym středočeskym kempu. Takže jsem spokojenej se svým životem v Praze, kde na dopravní prostředek nikdy nečekám dýl, než půl hodiny, kde mám všechen ten luxus jako ledničku, elektřinu a okna s žaluziema. Kde bych brutálně umlátil jakýkoliv zvíře, který by se mi bez pozvání přišlo podívat do bytu. Kde nějakou harmonii se zelení ani nečekám. Jenže každý prostředí by mělo mít svý hranice a za těma už je to jinej svět. A je pravda, že příroda tu byla první.

Ona sama nám to povolila dotáhnout až sem, jelikož pro ní platí pravidlo jediný - přežije ten nejsilnější. V poslední době se tim nejsilnějším ukazuje člověk, a proto mi nepřijde nic špatnýho na tom, když se sem tam porazí strom, aby se tam postavil barák. Proto mi přijde celkem normální zabíjet zvířata pro jídlo a přeměňovat krajinu na obří pole plný kukuřice a brambor, jelikož to je prostě náš megalomanskej boj o přežití. Jenže ve chvíli, kdy to přeroste v závod o zisk nebo dokonce ve zdroj zábavy… nebo nedejbože v obojí, pak bych si sám přál, aby nás tu nějaká katastrofa konečně smetla všechny. Proto mě vždycky potěší, když nějakýho přemoudřelýho člověka zvíře čapne a fyzicky mu ublíží. Jako když tygr pokousal Roye. Jako v tomhle videu. A ne, nehlodá ve mně svědomí kvůli tomu, že mi tenhle pohled dělá dobře. Mý pravidlo je jednoduchý: žij a nech žít, ať už jde o dalšího člověka nebo o zvíře. Když chováš v zvířata v zajetí, prosim, ale chovej k nim úctu, poskytni jim domov a ne vězení, nevyužívej je pro zábavu a pro zisk a rozhodně se neser do jejich přirozenosti.

Viděl jsem zajímavej dokument, kterej docela otřásl mym pohledem na faunu a flóru naší země. Jmenoval se The Cove (v češtině snad Zátoka). Je o vybíjení delfínů. Boří hodně mýtů okolo "tradic" japonský kuchyně, a když si představim, že jsem se v tomhle někdy stavěl na stranu Japonců… V tom je pro mě ten rozdíl. V respektu. Respektovat lze totiž i svého nepřítele. Dá se s ním jednat fér a se ctí, i když si jdete po krku. Když zabijete zvíře, protože potřebujete jíst, to je naprosto přirozený. Když zabijete zvíře kvůli kožichu, nezasloužíte si, aby s váma někdo jednal s respektem. Když přestanete respektovat přírodu, pak nemá příroda žádnou povinnost respektovat vás.

Každej by si asi měl hlídat to svý,
kdo si co uvařil, to si taky sní
a vytřít si vylitý skvrny, se ví.
Tak co bude, dámy a pánové z BP?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama