Slečna Samsová

7. června 2015 v 18:01 | Weiler |  Tvorba
"Ty jseš fakt nemožnej. Vole, tebe tu školí i holka."
Když tohle Martina ve sluchátkách slyšela, už jen znechuceně odhodila gamepad na stolek, servala si headset z hlavy a rozladěně s ním mrštila po gamepadu. Odlepila tak pohled Alice od rozečtené knihy a přilákala k sobě, ale ani se na svou spolubydlící nepodívala. Jen se opřela do křesla, zdvihla oči a pozorovala vteřinovou ručičku nástěnných plastových hodin pomalu ukrajovat večer. Alice Martinu chvilku se zájmem pozorovala, ale po chvíli to vzdala a sklouzla očima zpět ke stránkám.
Mohla by se Martiny zeptat, co se stalo, ale zřejmě to nepokládá za vážnou věc. Její spolužačka je něčím frustrovaná, to je snad vidět, jenže Alice neslyšela, co Martinu teď tolik namíchlo. Jistě si myslí, že se Martině jen nedařilo, když je to přitom přesně naopak. Hráčka se chce vyzpovídat, ovšem Alice se neptá.
"Proč řikaj takový píčoviny jako 'nandá ti to holka'?" konečně Martina prolomila ticho a ukázala přitom otevřenou dlaní na obrazovku se stále ještě zapnutou hrou, jako fotbalista, co protestuje u rozhodčího. "Co má s mym skillem společnýho, že jsem holka?"
Alice opět odpoutala zrak od knížky a naklonila se v židli tak, aby lépe viděla na televizor. Když spatřila nehybnou zbraň uprostřed obrazovky, zeptala se zcela neutrálním tónem: "To ti řekl někdo v té střílečce?"
Martina už jen nejistě zakývala hlavou a místo přímé odpovědi nabídla jen otrávené: "Zmrdi."
"To sis ještě nezvykla?" odtušila Alice s mírným úšklebkem na tváři a pozorovala svou spolubydlící už jen koutkem oka, když opět stočila tvář ke knize otevřené v jejích rukou, "myslela jsem, že tyhle hry jsou takovým chováním dost profláklé."
"Tohle se dřív nestávalo," namítla hbitě Martina.
Její spolubydlící však jen odtažitě dodala: "Nestávalo? Nebo sis toho nevšímala?" aniž by zvedla od četby oči.
Martina se po čtenářce ohlédla, jen aby ji spatřila s očima zavrtanýma do stránek. Nehýbaly se. Alice jistě už dávno nečetla, jen upírala zrak dolů a předstírala. Že se na ni nedívá, nemůže být nic jiného, než pokus, jak ji vytočit.
To je to, o co se snaží? Vytočit ji? Nebo ji třeba jen donutit zamyslet se. Martina Alici dovolila cokoli, čeho chtěla její spolužačka svým pohledem upřeným do knížky docílit, a prostě otočila hlavou zpět dopředu, jen aby se znovu obdivovala těm ohyzdným hodinám, které společně pořídili, když jim ještě Plzeň byla cizí. Teď už je to tři měsíce, co v tomto městě bydlí spolu na koleji.
"Jsi poslední dobou nějaká přešlá," přetnula relativní ticho v místnosti konečně Alice, jakoby reagovala na jakousi zpověď Martiny, dosud nevyřčenou, ale ležící jí na srdci už delší dobu. Alice nelže, Martina byla dejme tomu přešlá. "Co se stalo s tou Martinou, která ještě dva měsíce zpátky neuměla o víkendu večer zůstat doma?" zaznělo od její spolubydlící a v hlavě Martiny jen zesílilo. Vážně, co se stalo?
"Já nevim, prostě už jsem z toho… unavená," vydechla těžce Martina, vytáhla nohy na křeslo a přimknula se trochu ke kolenům. "Už mě ty kecy prostě nebaví," pustilo se klubíčko dívky do zpovědi, "ty věčný narážky na mojí osobu, 'co je, máš menzes?' a podobně. Nebo ten kretén, co se mě ptal, jestli jsem si to auto vyšukala, pamatuješ si ho?"
"Matně," zakývala hlavou Alice, s knihou dávno odloženou na stolku, a se zájmem pozorovala utrápenou spolubydlící, jak odšpuntovala menší emoční bouřku.
"A teď prostě tohle," ukázala Martina na headset, který se od doby jejího náhlého odchodu ze hry již odmlčel, "tyhle… pitomý, pitomý! kecy. A to jenom protože mám kozy?"
Martina už po tomhle krátkém výbuchu jen zakroutila hlavou a pokusila se mírně zrychlený dech dostat opět pod kontrolu. Alice celou dobu trpělivě poslouchala a sledovala místy divokou gestikulaci, jen aby i notnou chvíli po dopadu prachu mlčela. Nakonec se přeci jenom rozhodla ticho opět přerušit otázkou snad až jízlivou: "Chceš říct, že se nežije snadno ani holce, která ještě před třemi měsíci tvrdila, jak si toho nového života v Plzni bude užívat a vyspí se s každým, jo?"
"No, to jsem ještě nevěděla, jaký jsou chlapi hovada," nakrčila Martina čelo, aniž by na Alici byť jen pohlédla. Zrakem stále někde v prázdnu mezi sebou a stěnou, potichu a nepřítomně odpovídala: "To jsem si nikdy nemyslela, že řeknu."
Lehký úšklebek na tváři Alice, když to skoro pobaveně poslouchala, by Martinu pravděpodobně znepokojil, kdyby věnovala vetší pozornost právě Alici a nikoliv zábleskům všech těch nepříjemností, které se za poslední dva měsíce, zdá se, jen množily. Přítomnost své spolubydlící si znovu uvědomila, až když ta sebrala ze stolku svou knihu a opět nalistovala založenou stranu.
"Promiň, nechám tě číst," vyslovila Martina svou neomluvu a těžce se zvedla z křesla. "Jdu si lehnout," oznámila pak suše uprostřed místnosti, když vypínala konzoli a televizor, jen aby se bez nálady odploužila pryč.
"Martino," vyslovila nicméně Alice při odchodu spolužačky a donutila ji tak zastavit ve dveřích, "nemysli na to. Vyspíš se z toho a zítra už to bude všechno v pořádku."
"Já vim," zabručela Martina spíš jen tak ze zdvořilosti a odpotácela se do koupelny. Nevěděla však nic a myslet na to nepřestala. V posteli se převalovala, s hlavou plnou vzpomínek a nepříjemných situací, které ji tížily. Žádná z nich ji vyloženě neranila, necítila se ublíženě, ani nebyla přímo naštvaná. Všechno se to jen postupně nakupilo. Ze všech těch slov, které by pro popis svého současného stavu Martina použila, jí přišla nejsprávnější únava. To je to. Jak už řekla Alici, byla tím vším zkrátka unavená.
Jak proto ironické, že se jí právě pro únavu dlouho nedařilo usnout.

Ráno se v jejím pokoji pro budík natáhnula paže podstatně robustnější a chlupatější, než jaká byla při usínání. Martina si ji ospale po celé délce prohlédla, jen aby zjistila, že je přes rameno připojená k hrudi s prsy značně menšími, než byly včera, a že se již nedívá očima Martiny, nýbrž Martina. Aby se tenhle Martin o své proměně přesvědčil, divoce ze sebe strhnul peřinu, jen aby opravdu spatřil tělo typicky mužské, nasoukané v těsném dívčím pyžamu. Jakoby mu však tento důkaz byl málo, okamžitě po tom shodil nohy z postele, na ráno nezvykle čiperně se na nich narovnal a běžel do koupelny. Tam si v zrcadle prohlédl tvář se strništěm, kterak na sebe udýchaně a nevěřícně zírá.
Po několika dlouhých minutách, kdy Martin mlčky svíral okraj umyvadla a prohlížel si svůj odraz, bylo již celkem jasné, že nadále není dívkou. Takové proměně se ale snad vždy jen těžko věří, není proto divu, že Martin stále čekal na jinou tvář poté, co si opláchl obličej vodou. Pak si vzpomněl na někoho, kdo mu jeho současnou identitu potvrdí.
Do obývacího pokoj přišel opatrně, téměř kradmo, jako by se bál, že v něm někoho vzbudí. Alice byla nicméně dle očekávání dávno vzhůru a momentálně si v malé kuchyňce připravovala snídani. Martin jen toporně stál oproti této místnůstce, tyčil se jako blok kamene a stejně jako ten nevydal ani hlásku. Pozoroval Alici, která zrovna ukrojila kousek másla a chystala se ho rozetřít na krajíc chleba, když konečně spatřila svého staronového spolubydlícího.
"Ah," zarazila se při pohledu na něj a zkameněla podobně jako on. Zírali na sebe pár sekund, než se Alice zničehonic lehce usmála, vrátila se k přípravě snídaně a zaševelila: "Dobré ráno."
A to byla celá reakce. Žádný velký údiv, jen vřelý pozdrav a více pozornosti věcem tak všedním, jako byly chléb a máslo. Martin to tak zřejmě nechtěl nechat, jenže vyslovil jen krátké: "Jsem," než se mu nezvykle hrubý hlas vzpříčil v krku a skoro ho donutil nadskočit překvapením. Odkašlal si, aby pomohl slovům ven, a zkusil to znovu: "Jsem zase kluk."
"To vidím," zakývala hlavou Alice, aniž by vzhlédla od své činnosti.
Martin si nemohl tak docela vybavit, co následovalo po jeho první proměně v dívku před těmi zhruba třemi měsíci, ale pamatoval si, že způsobila mnohem větší humbuk. Zřejmě proto čekal přímo ceremonii kolem své nynější proměny, jenže se zdálo, že Alice ji nehodlá poskytnout. Snad jakoby mu naznačovala, že s životem v těle dívky se nakonec také smířil. Tak proč by měl být problém zvykat si znovu na existenci v těle, ve kterém žil necelých dvacet let před tím. A měla pravdu? Možná ano, říkal si Martin, když konečně přijal svůj návrat zpět do mužského těla jako nezpochybnitelný fakt a zamířil do svého křesla v obýváku.
Vlastně se mu honila hlavou celá řada problémů, které teď kvůli jeho změně bude muset vyřešit. Pro všechny tyhle starosti bylo dávno zapomenuto na ty, které ještě včera nedaly Martině spát. Poněvadž Martina se už tak úplně netýkaly.
Jenže Alice na to možná měla jiný názor. Když totiž velkoryse přinesla svému spolubydlícímu rozkrojený krajíc namazaný máslem a džemem, utrousila: "Pamatuješ si ještě, co jsi říkal, když jsme se sem spolu stěhovali? O tom, jak strašné to bude, bydlet s holkou, jak budeš muset vstávat o půl hodiny dřív, aby ses vůbec dostal do koupelny. Doufám, že podobné řeči si teď už odpustíš."
Tato slova vytrhla Martina z přemýšlení o budoucnosti a vrátila do okamžité přítomnosti. Pohlédl na Alici a snažil se přečíst, co znamenal ten podivný úšklebek, který se jí mihnul na tváři těsně před tím, než se na podpatku otočila a odešla zpět do kuchyně. Tolik věcí mu teď bude vrtat hlavou. Tolik věcí, ale jistý si je, že jedna určitě ne.
"Odpustím," řekl skoro nepřítomně, načež pěvně sevřel víčka k sobě, zatřásl hlavou, jakoby z ní chtěl všechno vysypat, a pustil se do snídaně. Život se pro něj měl vrátit do starých kolejí.
Tedy, skoro starých kolejí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 7. června 2015 v 18:36 | Reagovat

Boží, miluju chlapy, kteří odpouští a ženské, které ovládají hormony. :D

2 userka userka | E-mail | Web | 7. června 2015 v 23:10 | Reagovat

Zrovna jsem přijela z Plzně, tak jsem se o ní ráda dočetla i tady.
A jaký auto si měla vyšukat?
Tý jo, ten konec jsem nečekala. Hodně povedená povídka ;)

3 Egoped Egoped | E-mail | Web | 8. června 2015 v 22:59 | Reagovat

Franz se teď musel v té hlíně snad i usmát, jak dlouhé má literární paže :)

4 Weiler Weiler | Web | 8. června 2015 v 23:27 | Reagovat

[1]: Not sure if ironic or nah :D
[2]: Předpokládám, že nějakej starší S-class :D A děkuju :)
[3]: Nebo se v ní obrací, jestli taky ví, že jsem od něj nic nedočet :D Ale rozhodně v tom nemaj prsty žádné antipatie!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama