Dupat po štěstí

31. ledna 2017 v 23:40 | Weiler |  Random rant
Chtěl bych jednou napsat zasněnej článek o tom, jak miluju videohry, ale hlavně článek o tom, proč by měli všichni ostatní lidi na světě mou lásku sdílet. Prozatím si ale budu muset vystačit s jedním momentem. Je ze hry Dragon Age: Origins - naprosto fantastického RPG, které v žádném případě nehrajte, protože je to hra děsně stará, s pomalým tempem v určitých pasážích, a prostě tím nejotravnějším managementem inventáře. Je to nicméně hra nesmírně chytře napsaná a jako protagonista se ocitnete v situacích, ve kterých není jednoduché se rozhodnout pro tu či onu možnost. A ne pro každého to budou situace stejné.

V jednom takovém momentě jako hráč narazíte na templáře, kterého posednul démon touhy. Templáři jsou ve světě Dragon Age vojáci církve, kteří zasvěcují život ochraně nevinných před nekontrolovatelnou magií, což ve výsledku znamená, že především stráží jednotlivé kruhy mágů. Mágové jsou totiž zdaleka nejnáchylnější ke svodům démonů. Obrovská katastrofa v jednom z kruhů během děje hry zapříčiní, že démoni se dostanou do smrtelného světa, a protože ke svému životu zde potřebují hostitele, stane se, že i jednoho templáře se zmocní právě démon touhy. Nahlédne do templářových nejniternějších tužeb a vytvoří pro něj iluzi klidného života s rodinou; dokonalou manželkou a dvěma dětmi. V tomhle lucidním snu prožívá to, co mu vstup do řádu odepřel. A aby to nebylo moc jednoduchý, žádnej návrat do reality pro templáře není. Zabít démona znamená zabít i jeho. Tak trochu modrá/červená pilulka. Jen v tomhle případě rozhodujete za někoho jinýho.

Vzpomněl jsem si zrovna na tenhle morální hlavolam, páč jsem procházel starší náměty na články a narazil na jednu svoji otázku ohledně anorektiček, respektive přímo holek z pro-ana blogů. Když jsem na tu otázku však koukal takhle s odstupem, začala se pokládat na mnohem širší okruhy lidí. Abych ale zůstal věrný původní myšlence, odpíchnu se od pro-ana bloggerek, a jak jsem původně po objevení tohohle až sebepoškozujícího trendu hodlal hejtit každou čtrnáctku dost vymaštěnou na to, aby jí třicet kilo váhy a pas, kterej se dá obejmout rukama tak, aby se dotýkaly prsty, přišly jako ideál ženský krásy a cíl k dosažení. Ještě než jsem ale našel první oběť a komentářem pod článkem jí začal působit psychický újmy tak silný, že by se jí začly projevovat na těle jak stigmata, napadlo mě, že navážet se do duševně nemocný holky asi není nejlepší nápad. Já bych těm holkám vlastně rád pomoh. Bohužel debilům neumím pomáhat jinak, než na ně bejt hajzl. Zvlášť v případě pro-ana bloggerek, neboť ty si vehementně stojí za tím, že žádnou pomoc nepotřebují (i když jejich blogy jsou jedno velký, podvědomý volání o pomoc), takže jakýkoliv jednání v rukavičkách očividně selhalo. Ty holky žijou mimo realitu, v bublině svejch malejch anorektickejch komunit, a potřebujou proplesknout tak silně, až vyletěj ven.

Jenže vo kolika lidech se dá říct něco podobnýho. Kolik zlozvyků existuje, kterejma si člověk škodí, vyplňuje nedostatek štěstí a spokojenosti ve svym životě, i když je dávno prokázaný, že ho tyhle nešvary posunujou pod zem o to rychleji. A duševníma chorobama nebo zlozvykama to nekončí. Aletrnativní medicína, víra v boha, jistota vlastní dokonalosti… Člověk se obelhává a dopuje jedem v jednom kuse, aniž by se snažil upozornit na vlastní problémy nebo z toho potřeboval vytáhnout. Původně jsem nad tím začal uvažovat v kontextu vlastního chlastání. Nejsem žádnej notorik, ale to je právě možná nebezpečnější postavení, než má někdo rovnou zralej na protialkoholní léčbu. Pro-ana bloggerky si představujeme jako v kleci přitakávaček, nesmyslnejch ideálů a návodů, který jejich tělu škoděj. Je to trend, kterej se snadno odsoudí, protože normální je zdravě žrát a cvičit. Jenže normální je taky pít. Dělá to kdekdo a nenajde se mnoho abstinentů, kteří by zašli tak daleko, aby propagovali prohibici. Kuřáky taky asi jen těžko někdo považuje za duševně nemocný, ačkoliv denně vědomě škodí svýmu zdraví.

Je teď úplně jedno, jakej je mezi anorexií a vším tím ostatním rozdíl, jestli vůbec nějakej je - o tom tohle zamyšlení není. Je to o přístupu okolí. Pro-ana blogy jsou zcela nepopiratelný zlo, přesto poskytujou mnoha mladejm holkám útočiště a fungují jako něco, čemu se říká coping mechanismus. Ta děvčata maj problém, ale ať už si to uvědomujou, nebo ne, díky svýmu ujetýmu pro-ana blogu je pro ně život přijatelnější. Je to jako zvrhlý hobby. Ve svý propagaci mentální poruchy jako něčeho normálního děsně nebezpečný, přesto ulevující hobby. Takže co bych to vlastně šel kritizovat?

Když potkám někoho, komu se líbí Troškovy komedie, taky mu neradím, aby rozlámal svoje DVDčka, spálil lístky do kina a zbavil se svýho pokleslýho vkusu. Jednak mu přece nebudu brát něco, co má rád, jednak mu ale nepotřebuju opakovat něco, k čemu má všude vysvětlení dost. Nenavádím ho ke kvalitní kinematografii, nevzdělávám ho v umění filmu, přestože jeho chování jako ekonomickýho subjektu škodí danýmu průmyslu. I když hrozí, že vychová svoje děti, aby milovaly Troškův hloupej humor, i když je jeho filmová preference informativní o jeho nízké inteligenci a schopnosti činit správná rozhodnutí, nedělám s tim nic. Maximálně mu sdělim, co si o podobnejch snímcích myslim já. Protože z hlediska společenskýho soužití je vlastně úplně jedno, na co kouká, v co věří, co pije a co kouří, čím se cpe nebo naopak necpe. Jestli si vede pro-ana blog. Dokud tim škodí jen sobě, maximálně sobě podobnym, tak je to jeho věc.
Nebo ne?
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 1. února 2017 v 5:09 | Reagovat

Náhodou, já jsem přesvědčen, že Bůh je to nejstrašnější v univerzu - trestá! Ale neměli bychom na něho zapomínat. Určitě v tom obláčku je. :)

2 stuprum stuprum | Web | 1. února 2017 v 5:13 | Reagovat

Nechápu, co máš proti Troškovi. Je to úspěšný režisér. Tedy jeho humor v žádném případě nemůže být hloupý. :)

A vyznění je trochu rozpačité. Dyk je nad slunce jasné, že kdyby na světě nebyli alkáči, kuřáci a Any, bylo by všem lépe. Tak proč to zpochybňuješ, nebo jak se to nazývá. :)

3 Asterius Asterius | E-mail | Web | 1. února 2017 v 12:14 | Reagovat

Kouření, anorexie a podobné je iracionální. A zrovna tak je iracionální popírat lidskou duši a její cíl.

4 Opica Opica | Web | 1. února 2017 v 12:25 | Reagovat

Možná je trošku problém ve věku mladých anorektiček. Když budeš mít 12-13 letou dceru a přijde na věc, všichni se budou ptát, kdo další na tom má zodpovědnost. Co rodiče? (Co škola? Co okolí?...) U třicetileté anorektičky se snáz člověk přikloní k tomu, že je to její věc a ať si škodí jak chce.

5 kouzelnakrajina kouzelnakrajina | Web | 1. února 2017 v 13:17 | Reagovat

já kouřím už dva roky, anorexie je mi cizí, i když jsem byla děcko, tak na dětské psychyatrické ĺéčebně tam byli mladé holčiny s anorexií....

6 Nancy Nancy | Web | 4. února 2017 v 23:22 | Reagovat

myslim ze tie pro-ana blogy su dost nakazlive, slecny tym teda neskodia len sebe.
v mojom pripade som k drastickym dietam dospela tak, ze som sa ako malicke dievcatko veeelmi zalubila. a uvedomila som si, ze moje sance ziskat srdce svojho vyvoleneho sa znizuju kazdym vecerom, ked sa rozhodnem o jednej rano zozrat kybel zmrzliny a kazdou kupou troch menuciek v mekaci.

tak som teda zacala zdravo jest, hybat sa, chudla som cca 2-3 kila za mesiac, takze celkom v pohode postup. lenze neskor, ked si telo zvyklo na pohyb a prisun normalnej strany, kila klesali pomalsie. zacala som teda prehladavat net a hladat nejake dalsie triky, ako ubytok vahy dosiahnut. long story short - svoje 15. narodeniny som oslavila pchanim si hrebena do krku a tajnym grcanim narodeninovej torty do hajzlu.

nie som na to pysna. popravde je pre mna dost trapne priznat, ze som robila takuto kokotinu a este aj z takeho smiesneho dovodu, nakolko sa povazujem za aspon priemerne inteligentneho cloveka. pamatam si, ako som prezerala tie ana blogy a hovorila som si, ze ked zvladaju nejest ony, musim to predsa zvladnut aj ja. nuz, zvladla som, zo 60 kg som schudla na 48. pri vyske 173 cm to bola celkom pecka. neviem, ci by sa nieco zmenilo, keby tie pro ana blogy neexistovali a ja by som nepocitovala potrebu sa nimi silno inspirovat. kazdopadne, pamatam si ze v tom obdobi u mna boli celkom oblubenou literaturou.

chcela som sa tym dostat k nejakej pointe... ale zabudla som akej. no, ty si uz z toho nieco vyvodis.
inak dufam, ze sa mas dobre.

7 Weiler Weiler | Web | 11. února 2017 v 14:39 | Reagovat

[4]: Otázka je, kterej přístup je zodpovědnější - poučovat dospěláky, nebo nechat bejt i děcka?
[6]: Nancy, a co tě z toho vůbec dostalo? Jestli to prostě nebylo jen nějaký přirozený dospění.
A kam ti vůbec zmiznul blog? :O Z nějakýho důvodu se mi vůbec nenačítá.

8 Nancy Nancy | Web | 14. února 2017 v 18:47 | Reagovat

[7]: zmazala som vsetky clanky, nemam nan cas a nechcem ho nechat len tak zapadat prachom.
dostalo ma z toho asi to, ze okolie neustale poukazovalo na to, aka som chuda. tak som so sebou zacala byt spokojna a postupne som zacala normalne jest bez toho, aby som riesila kalorie.

9 padesatka padesatka | E-mail | Web | 8. března 2017 v 12:42 | Reagovat

[8]: Tak zřejmě přirozené dospění. Konec jako v pohádce, konečně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama