Pohlavní identita

8. října 2017 v 16:57 | Weiler |  Random rant
Nevím, čím to je, že mi stále častěji youtube doporučuje videa na téma zastoupení menšin v nejrůznějších aspektech našeho života. Možná to bude tím, že krom literatury neztrácím čas raději s ničím, než s videohrami a popkulturou, a právě přes ty se pak dostávám k debatám o validitě takového zastoupení. Po zhruba jednom tisíci let, kdy přes 90 % zajímavých postav byli bílí muži, je zřejmě poměrně nezvyk, že se hrdiny naší fikce stávají i ženy, nebo muži černoši, nebo (nedejbože!) černošky. Někteří jsou náhlostí této změny v diverzitě postav natolik zaskočeni, že za ní vidí spiknutí takzvaných SJW - bojovnic a bojovníků za rovnoprávnost, co zjevně dohlíží na tvorbu veškeré současné fikce, a jakákoliv ženská postava ve Star Wars nebo černoch v Marvelovkách je jejich práce. Nevím sice, kdo je financuje, jestli komise Evropský unie či illumináti, jejich vliv je ale značný.

Mohu jen doufat, že většina z vás je ušetřena vědomí o patetické internetové válce feministek třetí vlny a červenopilulkářů, v těchhle bojích se však často probírá i téma, které má mnohem dalekosáhlejší důsledky, než je potenciální existence dalšího meme videa. Jde o téma genderové identity. A ne, že by se i tohle téma obešlo bez trošky té hloupé internetové srandy, e.g. věděli jste, že existuje něco mezi 36 až 76 pohlavími? Ale začíná to u diskuze o přístupu na veřejné záchodky, a končí u zákazu vstoupit do Armády Spojených států amerických. A v jádru tohodle problému je dvojice nelehkých otázek - co to znamená být muž? Co znamená být žena?

Říkám, že jsou to nelehké otázky, ale pro spoustu z vás nejspíš budou směšně triviální. A pokud budou, stojí za tím dvě věci - vaše mentální pohlaví se shoduje s vaším biologickým, a nikdy jste se nad rozdílem těch dvou nezamysleli. A to je možná ta největší překážka, když dojde na diskuze ohledně zařazení transsexuálních lidí do společnosti. Je velmi pravděpodobné, že o transsexuálech jste v životě již slyšeli. Kolik z vás ale ví, co je to generová dysforie? Zapamatujte si tuhle otázku. Doslovně - vrátím se k ní. A neznáte-li ten termín, tak si ho negooglete. Jednak vám ho v článku ještě rád osvětlím. Ale hlavně byste si zkazili následující odstavec, ve kterém se vrátím k té původní dvojici otázek. Totiž jak se pozná muž a žena.

Právě transsexuálové nám to komplikují, že? Jinak by bylo tak snadné říci, že chlap má párek a dvě vejce, zatímco žena má něco, pro co mi žádný eufemismus nikdy nepřišel dost eufemistický. Jenže my jsme poněkud složitější primáti, kterým se do toho biologického aspektu člověčenství plete hlavně aspekt společenský. Když se nám píše M/F do občanky, je to sice motivováno hlavně biologicky, jinak ale s pohlavím interagujeme převážně na abstraktní úrovni. Chodíme s chlapama na fotbal a s ženskýma na kafe. Kluci nebrečej, zatímco holky nemluví sprostě, i když jim v tom jejich fyzické predispozice nijak nezabraňují. Když pak urazíte muže slovem 'dámička', jen těžko se ho dotkne, že by tím někdo naznačoval chybějící chromozom Y.

Snažím se tímhle říct, že naše pohlaví je převážně sociální konstrukt? No - určitě je to jedna z věcí, na kterou jsem poprvé pomyslel, když jsem se snažil vyrovnat s tím, že existují lidé, kteří se cítí být opačným pohlavím, než jakým jsou anatomicky. V téhle domněnce, která se zdá být na první pohled tak logická, jsem žil tááák dlouho, a ta posléze zapříčinila, že jsem transsexualitu stále moc nechápal. Nechápal jsem ji, protože jsem sám nikdy nepociťoval silnou příslušnost k mému pohlaví. Nebaví mě fotbal, nevyznám se v autech, nechodím doma jen v trenclích. Chodím sice do hospody na pivo, ale někdy s velkým přemáháním. Videohry sice hraju nezdravě moc, ale nikdy jsem na žádné z nich neviděl nic výhradně klučičího. Naopak mě potom štve, že mám jen dva páry bot, a jsou trička, s kterými je prostě nesladím. Není výjimkou, abych v koupelně trávil víc času, než obě ženské, co se mnou bydlí. A mám svoje oblíbený romantický komedie.

Jestli jsem si kdy myslel, že muži a ženy maj zcela odlišný světy, je to tak dávno, že už si to ani nepamatuju. Potkal jsem obou hodně, a nic mě nepřesvědčilo, že by půlka byla z Marsu a druhá z Venuše. Jsem občas tak přehnaně progresivní, že bych ženský s klidným svědomím povolával do armády, a chlapy nechal rodit děti. Proto jsem nikdy nechápal, co donutí transsexuála podstoupit celou tu chirurgickou noční můru, aby se nechal přeoperovat. Naivně jsem si myslel, že ve chvíli, kdy dosáhneme pravé společenské rovnoprávnosti, transsexualita vlastně musí přestat existovat. Jakoby snad transsexuálové byly ženy, co závidí mužům, a chlapi, co si chtěj užívat výsady žen. S tímhle vysvětlením jsem byl vlastně celkem spokojený.

Transsexualita se i u mě setkala s nepochopením, neboť diskuze ohledně transsexuality vždy řešily jen jejich sociální postavení. Transsexuálové otevřeně hovořili o svých životních překážkách, ale nikdy jsem se od nich pořádně nedozvěděl, jaké to prostě je být trans. Než jsem si to sám vyhledal, a dozvěděl se o stavu genderové dysforie. Nejlépe ho popsal tento článek. Genderová dysforie je stav, kdy na zcela útrobní úrovni pociťujete neklid a znechucení vaší fyzickou podobou. Je vám bytostně nepříjemné, když vás někdo oslovuje jako vaše anatomické já. A zprvu nechápete, proč se vás jímá svíravý pocit pokaždé, když se podíváte do zrcadla. Jste zkrátka v konfliktu s vlastním tělem. To je něco, co cissexuál nemůže doopravdy poznat, a může to pro něj tedy být tak těžké pochopit.

Alespoň pro mě rozhodně bylo, neboť se až příliš často oddávám myšlence, že mé já je čistě produktem mého jednání, mé výchovy, mého duševního stavu, a že s mým tělem má krom pudů pramálo společného. Přesto jsem se sám už dávno ubezpečil, že existuje něco fyzického a mimorozumového ohledně mužství a ženství. Ubezpečuje mě v tom například má heterosexualita. To, že se mnou prostě chlap po fyzické stránce nic nedělá. To, že jsem ještě ani jednou nezažil tu samou formu náklonnosti k oběma pohlavím. Tahle stránka mýho života jde úplně mimo mou racionální kontrolu, s kterou se jinak snažím řídit svůj život. Neumím se přemluvit, abych byl na chlapy. Takže chápu, že se člověk nemůže přemluvit, aby byl chlap.

Co se tedy se mnou stalo, když jsem takto prozřel? Uvědomil jsem si, jak je to se mnou a s mou pohlavní identitou. Do nedávna jsem si totiž myslel, že pohlavní identitu nemám nijak vyhraněnou. Respektive že existují dvě moje já. Že ano, po anatomické stránce jsem skutečně muž, ale z hlediska sociálního by mi to mohlo být šumák. Právě proto bylo těžké nahlédnout situaci z úhlu pohledu transsexuála, protože jsem měl vždy za to, že touží výhradně po té opačné sociální roli, a vidí chirurgickou změnu jako jediný způsob, jak ji dosáhnout. Až když jsem se dozvěděl o generové dysforii, došlo mi, že zkrátka nemám se svou pohlavní identitou problém, a proto se může i mně samotnému zdát, že ji nijak nepociťuji. Je to jedna z těch věcí, které jsou tak samozřejmé, že se nad nimi člověk nikdy nezamyslí.

Abych se na závěr trochu vrátil k bouřlivým diskuzím o transsexualitě a jejím místě v naší společnosti - myslím si, že stav generové dysforie by měl být v těchto diskuzích mnohem častěji připomínaný. Většina jejích účastníků jsou totiž lidé, kteří se nikdy sami sebe nemuseli ptát, co znamená být muž či žena.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | Web | 8. října 2017 v 17:26 | Reagovat

Třeba se tvúi článek bude lidem líbíit a bude se hodit na titulní stranu ale mně zatím moc ne. :D

2 Jana Jana | E-mail | Web | 8. října 2017 v 17:41 | Reagovat

Po nekonečných diskuzích s mým ex trans jsem to, co popisuješ, začala chápat. Jenže chyba lávky byla v mém zhrzenem egu,ze jsem byla odmitana na základě toho,ze nejsem muž a můj muz proste chtěl být žena a žít s muzem. Každopádně bylo hodně složité a bolestné poslouchat, jak někdo fyzicky zdravy (pro mne,můj úhel pohledu) takto šílene moc trpí a každý den. Každé ráno, každou chvilku chce být sám sebou a pohlédnout do zrcadla a vidět se jako pohlaví biologické shodujici se s tím psychickým....

3 Robka Robka | Web | 8. října 2017 v 20:19 | Reagovat

Znám jednu - nebo tedy spíš jednoho člověka, který se narodil jako žena, ale v podstatě celý svůj dospělý život se snažil vystupovat jako muž. Usilovala i o to, aby jí byl proveden zákrok a nemohla mít děti - z důvodu, že nesnášela jen ten pocit, že by to bylo fyziologicky možné. Jenže tehdy to nešlo. Nemá změněné pohlaví ( takže fyzicky je stále žena), navíc s orientací na ženy.
Jsem ráda, že mám jasno v tom, kdo jsem, i když někdy ten svíravý pocit u zrcadla mívám také :-)

4 Asterius Asterius | E-mail | Web | 8. října 2017 v 21:17 | Reagovat

Dneska tak všude diskutovanou transsexualitu dosud nechápu. Je to podle mě psychická nemoc, nic víc.

Myslím si, že už delší dobu je v lidské společnosti krize především mužství. Na tohle téma jsou velmi zajímavé knihy.

5 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 9. října 2017 v 13:58 | Reagovat

Skvělý článek! Přesvědčivý a hluboký osobním zaujetím a perspektivou. Kéž by takových bylo víc - pak bychom třeba dokázali být aspoň o píď tolerantnější.

6 Magicmax Magicmax | Web | 9. října 2017 v 19:12 | Reagovat

a začátku v sedném odstavci máš napsáno - Tanssexualita místo Transsexualita. :-)

7 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 10. října 2017 v 22:26 | Reagovat

S dovolením se opřu o komentář Marie Veroniky, k němu se totiž nemusí už nic dodávat.
Opět jsi sepsal ne úplně lehký téma tak, že mi klesla brada.

8 Weiler Weiler | Web | 14. října 2017 v 19:35 | Reagovat

[6]: A můžu si říkat horem dolem - "kontroluj ta červeně podtržená slova, i když jsou cizí!" Děkuju za upozornění.
[4]: Já taky nechápu, jak někomu můžou chutnat rajčata, ale nepovažuju takový lidi za psychicky nemocný. A ještě, že jsi nám nějaké ty zajímavé knihy doporučil, protože si nejsem jistej, co považuješ za krizi mužství.
Četl jsi ten článek vůbec, člověče? Nebo jsi ho jen prolítnul očima...?
[7]: Ten fakt, že to není úplně tak lehký téma, mi neustále zvonil v hlavě a nutil mě se ke článku neustále vracet, vyškrtávat celé odstavce, a ujišťovat se, že prostě vyzní správně. Ještě, když jsem ho nahazoval, jsem si nebyl úplně jistej, ale slyšet tohle - od tebe i od Marie Veroniky - je uklidňující :)

9 nika nika | 21. října 2017 v 15:26 | Reagovat

hezkej článek. jiný od tebe se mi nelibi. jinak, heleď, proč se ten blog jmenuje takhle, jak se jmenuje?

10 Weiler Weiler | Web | 22. října 2017 v 14:36 | Reagovat

[9]: Díky za upřímnost.
Na tvou otázku jsem odpovídal kdysi v rozhovoru: http://blog.blog.cz/1605/rozhovor-weiler
Třetí otázka :)

11 nika nika | 22. října 2017 v 20:59 | Reagovat

[10]: aha, děkuju za reakci. Já já na to narazila náhodou a přípomnělo mi to úplně jiný konotace, ale tohle dává smysl:)

12 Victoria Eleanor Drake Demonica Wicca Victoria Eleanor Drake Demonica Wicca | Web | 26. října 2017 v 3:20 | Reagovat

Tak já se cítím jako muž, ale pohlaví žena

13 nika nika | 6. listopadu 2017 v 21:09 | Reagovat

kdy bude dalši članek?:)

14 Weiler Weiler | Web | 11. listopadu 2017 v 12:04 | Reagovat

[13]: No, toť otázka dne, roku a měsíce.
Upřímně netuším, kdy se dokopu, snažím se teď dost věnovat škole. Navíc mě sere, jak to tu funguje napůl. Žádná z těch rozbitejch věcí mi sice nahrání článku moc neztěžuje, ale... když se tu nesnažej správci stránek, proč bych měl já.

15 nika nika | 12. listopadu 2017 v 21:48 | Reagovat

Sem napište komentář

[14]: třeba proto, že máš takovou potřebu vyjádření, že přežiješ i nesnaživé správce :)
Ne, vážně, já tomu vůbec nerozumím, nechodím na blogovací platformy. navíc dělat naplno školu je chvályhodné.
A stejně se mi líbil jen ten článek o praze. :) pa:)

16 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 1. prosince 2017 v 23:31 | Reagovat

Zažila jsem dobu, kdy se homosexuálvé schovávali, transsexuály jsme znali dva  a nakonec z toho vyšlo, že ten jeden měl 3 děti, žil se svou ženou v jednom domě, oblékal se jako žena.  Nevím o nikom, kdo by nějak nadával, posmíval se mu a pod. Spíš někde šeptem se zmínili v tom smyslu, že jeho žena je opravdu tolerantní.On byl navíc dobrý , docela milý člověk.

17 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 1. prosince 2017 v 23:36 | Reagovat

Ještě takový dodatek: zrovna dnes jsme se s mužem  na podobné téma bavili, vzpomínali na různé lidi. Konstatovali jsme oba asi to, že jsme bezproblémopví v tom směru. Nikdy mne nepřitahovaly ženy a jeho zase muži. Nic proti odlišným zaměřením, to je člověku dáno, nemůže za to, jen si tak říkám, když vidím hezkého muže, který je gay- škoda ho, byl by pěkný manžel, tatínek. To též o ženě. Ve vlastní rodině toto nemáme, ale pokud by se tak stalo- nic by se nezměnilo v našich citech i chování k nim.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama