Co srdce nebolí

26. května 2018 v 16:46 | Weiler |  Random rant
Pak sedíš v nonstopu na kraji Prahy a prohlížíš si nabídku Panini, z níž maj určitě sotva čtvrtinu.
V jednu chvíli si povídáš s rezatym týpkem (s kterym se znáš tak krátce, že se vlastně neznáte vůbec) o všem - od tvejch životních snů, přes psychedelika, až po přístupu k životu, jak člověk stárne. Rozumíte si. Na chvilku tě chápe, jako nikdo. Ale ty se celou dobu snažíš upozadit všechny ty signály, že ten charismatickej zrzoun z prostředka Anglie očividně něco má; nebo měl; s holkou, kvůli který jsi tu. A víš v podstatě na tuty, že mezi nima něco musí bejt, protože přece nejsi slepej.
Nejsi si jistej, jestli si máš připadat uboze, nebo utrápeně. Ale vyjde to nastejno. Takže když to všechno vyprchá - včetně tvýho jedinýho smysluplnýho rozhovoru s další živou bytostí za dobrý dva měsíce - jdeš prostě do hajzlu a chceš to zapít.
To se ti nepovede.
Tak místo toho sedíš na lavici před hasičárnou. Viděl jsi ježka, pustil sis Run the Jewels, a snažíš se ze všeho vypsat.
To taky nejde…

Přemýšlel jsem, při ztrátě kterýho z těch dvou hlavních smyslů bych ztratil víc. Kdyby se mi něco stalo, byl bych nešťastnější hluchej nebo slepej? Hm. Bez zraku bych si už nikdy nezahrál další videohru. Vytratila by se mi podstatná část mýho estetickýho vnímání. Už bych se nikdy nemohl potěšit pohledem na tvář a tělo krásnýho člověka. Psaní by se mi značně zkomplikovalo.

Jakožto i řada dalších věcí.

Na druhou stranu - já sotva vydržím čtvrt hodiny ticha. Jak bych to zvládnul po zbytek života? Navždy by utichla hudba, navždy bych neslyšel hlasy a smích lidí, ani odchylky v jejich intonaci, který dokážou prozradit jejich emoce. Ticho by ztratilo svou vzácnost a stalo se nepříjemným každodenním šumem, který nelze ničím vytěsnit. Šlo by na něj jen na chvíli zapomenout.

Asi bych se nakonec vzdal sluchu spíš. Svět jsem vždycky poznával hlavně očima. A jakožto amatérský spisovatel věřím… Ne. Doufám! že tím vizuálním se dá sdělit vše, alespoň v hrubých obrysech. Ale vím, že obraz může být zticha jen, když je na plátně. K obrazu světa zvuk patří. Patří k němu pro mě, protože taková byla má dosavadní zkušenost. Člověk odjakživa hluchý bude mít obraz světa jiný, stejně jako slepec. Nejsou to však obrazy o nic méně pravdivé či snad chudé.

Není pravda, že co člověk nevnímá, pro něj neexistuje. Je spíše převážně na něm, jestli bude k věcem, které nevnímá, lhostejný či nikoliv. Můžete celý život toužit po tom spatřit západ slunce či slyšet tóny varhan. Nebo můžete hledat krásu jen ve věcech, které jsou součástí vašeho vnímání.

Dobrou zprávou je, že ohyzdnost nikdo nehledá. Nepříjemná je jen pro nás, kdo se s ní chtě nechtě potkáváme.

… Sebereš se a jdeš domů. Jdeš zadem, protože je u předního vchodu už tak tři tejdny rozkopaný schodiště. Jinej důvod neni. Ale představ si, že je v baráku někdo, kdo se často kouká z vokna. A je jedno, v jakou denní dobu se domu vracíš, v jakoukoliv hodinu si tě sem tam všimne. Má přehled o svejch sousedech. Kdybys najednou začal chodit zadem pravidelně; a nejen to, vlastně bys vystupoval na jinejch zastávkách a parkoval s autem v jiný ulici; myslel by si tenhle soused, že ses odstěhoval.
Jenže žádnej soused by si tě nevšímal takhle pravidelně. A už vůbec by si o tobě nevyvozoval závěry. Lidi jsou (přirozeně) slepý a hluchý k tomu, co je nezajímá. Je ale možný bejt selektivně nevnímavej i k věcem, který jsou mimo tvou kontrolu? Dá se v tom procvičovat? Trénovat netečnou lhostejnost k věcem, který se ti jinak vkrádaj do myšlenek samy?
Docela bych se to chtěl naučit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 yuu. yuu. | Web | 26. května 2018 v 17:40 | Reagovat

Sakra, ty Lucie jsou tak zmatený, co s nimi?

2 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 28. května 2018 v 8:44 | Reagovat

Myslím, že řešení není ani tolik v lhostejnosti nebo naučené netečnosti, jako spíš v přijetí. Lhostejnosti se lze naučit, ale stejně se ti čas od času stane, že ti to, čeho se snažíš zbavit, na mysl přijde a obuje se to do tebe o to víc. Navíc naučit se lhostejnost mnohdy znamená zabít v sobě i řadu jiných věcí a to je opravdu škoda.
Tenhle článek je opravdu velmi smutný. Jelikož v tom nemůžu udělat vůbec nic, tak ti budu aspoň držet palce - abys to (ať je to cokoli) překonal a mohl se zase radovat!

3 Veronika Veronika | 3. července 2018 v 22:25 | Reagovat

pěknej záznam, libi se mi...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama